Čus,
dlouho jsem nic nenapsala a ne, nemůže za to koronavirová pandemie, jak byste možná čekali.
Můžu za to já sama, protože jsem si potřebovala pořešit jednu hluboce "filozofickou" záležitost týkající se právě blogu (a možná dalších pár shitty věcí anyway let's move on).

Vždycky když píšu článek, tak přemýšlím nad tím, kam až se moje slova dostanou, kolik lidí možná ovlivní, kdo bude číst moje myšlenky a co si o nich asi pomyslí. A jo, občas jsem z toho nesvá, protože nevím (a když nevím, tak u mě nastává poměrně krizový stav). Nevím kdo to tady čte, nevím, kdo si řekne, že jsem úplně mimo a nevím, kolik z vás mě odsoudí za tu nehoráznost říkat si tady to, co si doopravdy myslím. Na internetu, všem, veřejně pod vlastním jménem. #shameonme

A přesto se toho tady nechci vzdát, protože mě baví dávat mým myšlenkám strukturu a pouštět je do světa. Možná by mi stačil deníček, ve kterým bych tohle vůbec nemusela řešit, protože by slova v něm nikdy nespatřila světlo světa, ale víte co? Srát na to, nebudu sobecky svými moudry a humory obohacovat jen sebe. Nemáte zač.

Články jsou takový moje malý děti, který si vypiplám k obrazu svému, dám do nich to nejlepší ze sebe samé a pak je nechám jít. Jsou takovým zvláštním pojítkem mezi mnou a lidmi, kteří je čtou. Mojí hlavě se uleví a někdo třeba bude mít o čem přemýšlet...a nebo se jen uleví mojí hlavě...taky možnost. :D

Jak jsem od prvního článku postupně přidávala další a další, tak jsem si uvědomovala, že tu sdílím svůj pohled na svět, své názory, myšlenky... no prostě moji subjektivní pravdu. Věděla jsem, že pokud mají mít ty články hodnotu, tak musí být pravdivé a opravdové s čímž ale souvisí i určité riziko, protože si spousta lidí může myslet, že mě teď díky článkům "znají" a můžou mě začít soudit.

Beru to, protože to je moje blbost, že mám tolik "odvahy" sdílet svoje názory a je moje povinnost tady za ten svůj online dvoreček nést odpovědnost. ALE existují podlě mě 2 hlavní faktory, které moji myšlenku můžou přetransformovat a proto, vždycky než začnete soudit, tak se zamyslete a uvědomte si, že:

1) To, co mám v hlavě se mi vždycky nemusí přesně povést popsat slovy. Moje hlava je občas pěknej mess a fakt bych Vám nepřála se v tom snažit vyznat. Věřím, že nejsem jediná, kdo to takhle občas má, anyway to není nic, co by mi pomohlo líp vyjádřit myšlenku, kterou chci doopravdy sdílet. Možná mě jen pár stejně anxious lidí pochopí a v duchu si se mnou dají placáka.

2) Ačkoliv se maximálně snažím popsat své myšenky nejlíp jak dokážu, tak Vám může chybět kontext. Máte jiný zkušenosti než já a tak i jiný chápací chapadla pochody. Takže ačkoliv tady budete číst stejná slova, jako by četl kdokoliv jinej, tak je můžete chápat odlišně. A ne, není na tom nic špatnýho, jen je to další faktor, který může měnit celou situaci a přes psaný text se to horko těžko dá lépe vysvětlit.


To, že tady píšu nějakej svůj názor je úplně irelevantní. Já totiž nikdy nikde netvrdila, že ten názor je jediný správný a o žádném jiném nelze uvažovat. Myslím si, že je důležitý zůstat v životě otevření všem možnostem, nic nezazdívat a přijímat názory všech. Pak je jen na vás, který názor si vyberete, případně které názory sloučíte a vytvoříte z nich svůj vlastní. Takhle jednoduchý to je a přitom lidi kvůli vlastním názorům vedou spory a ubližují si. Vždycky ale jde jen o to v klidu a slušně vysvětlit vlastní přesvědčení a relevantně ho odůvodnit. To je to, o co se tady snažím.


Těm, kdo nepochopili podstatu subjektivního názoru a myslí si, že mě na základě mých článků mohou dál soudit, tady potřebuju sdělit jednu důležitou věc:

Tenhle blog nejsem já. Jsou to jen moje články, který obsahují jen část mých myšlenek, který jsem schopná popsat a ochotná sdílet. Nikdy jsem nechtěla, aby si někdo myslel, že se snažím prosazovat, spíš mi jde o to, trošku rozdmýchat oheň a mezi občasnými výlevy, kdy píšu čistě sobecky o tom "jak to mám já" nadhodit témata, nad kterými můžete přemýšlet.