Intelektuální psaní

Přesně před rokem jsem si začala psát deník. V den svých 23 narozenin. Tehdy jsem si stanovila několik cílů, které jsem se do svých příštích narozenin přála naplnit. Nejvíc jsem si ale přála to stejné, co mi přáli i všichni ostatní; "všechno nejlepší". 

Nevím jestli je to deníkem, ale můj život od té doby nabral dost rychlý spád. Možná proto mám tak ráda psaní. Verbalizace myšlenek mě nutí zpomalit, zamyslet se a vnést (alespoň zdánlivý) systém tam, kde vládne chaos. 

Dnes se tady zamýšlím nad tím, jestli se mi moje cíle podařilo naplnit. Jen jsem dopsala tuto větu, letí mi hlavou myšlenka "A co když ne? Co když se mi to nepodařilo? Selhala jsem? Jsem kvůli tomu neúspěšný člověk. Nejsem nejlepší a nikdy nebudu. Musím se víc snažit". Pomalu vydechuji a dávám si práci se zvědoměním toho, že se moje hodnota neodvíjí od splněných položek na pomyslném seznamu cílů. Cítím úlevu a vděčnost za to, že to sama se sebou nevzdávám. 

Celý život žiji s představou, že bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další. Žiji s představou, že od rozdělené práce se neodchází a není v pořádku cokoliv vzdávat předčasně. Také žiji s představou, že si vše musím zasloužit a že jen za tvrdou práci náleží zasloužená odměna. Další má představa spočívá v přesvědčení o tom, že když nebudu říkat a dělat věci určitým způsobem, nebudu dost dobrá a ostatní mě nebudou mít rádi. Docela slušná dávka stereotypů, co říkáte...  

Pojďme si je společně v krátkosti rozebrat. 

• Bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další.

Je v pořádku své vlastní cíle měnit. Je v pořádku si v průběhu kráčení po určité cestě uvědomit, že nám ta cesta nevyhovuje a potřebujeme ji změnit. Je ale úplně stejně v pořádku tu stejnou cestu, která nám už nevyhovuje dojít do cíle, protože zbývá už jen kousek. A my nechceme zahodit doposud vynaložené úsilí. Jediná otázka, kterou si potřebujeme v daný moment položit je; "stojí mi to za to?". 

Tohle z Vás asi už nikdo nečekal. Já jsem to teda rozhodně nečekala. Teď by se hodil rádoby vtípek ze sekce jak si Karel Gott přebírá zlatého slavíka, kterého "rozhodně nečeká", ale ušetřím Vás toho. Nemáte zač. Krom toho ten vtípek stejně není úplně na místě, poněvadž já to narozdíl od Goťáka fakt nečekala.

Možná se Vám honí hlavou co tak najednou? Proč tady tady a teď, po 3!!! letech, píšu nový článek. Zajímaly by mě Vaše tipy, nicméně Vás možná zklamu, poněvadž důvod je v celku pragmatický a sice, že mi začalo chybět necenzurované sdílení vlastních myšlenek, primitivního unohumoru a začala jsem si chybět já. A když jsem se zamyslela, našla jsem se tady. 

V průběhu 3 let se toho stalo mnoho. A bylo to jízda. Zcela upřímně mohu svatosvatě přísahat, že pokaždé na Silvestra prohlašuji "to byl ten nejvíc nejhustější rok, který jsem zatím zažila". A díky bohu jsem byla za tuto větu zatím pokaždé vděčná. Není to nuda přátelé a není to nuda dokonce taková, že nějaká telenovela by si mě mohla najmout jako scriptwritera a ještě by mě museli krotit. Inspirace mám totiž mnoho a zkušeností ještě více. 

Když jsem u těch zkušeností, nemohu opomenout to, že jsem v rámci těch 3 let stihla úspěšně odstátnicovat, dostat se na magistra, 2x se přestěhovat, vystřídat různá zaměstnání, ale taky úspěšně vyhořet, rozejít se a zase se sejít, přeskládat vlastní priority a tak nějak neustále testovat (nejen) svoje vlastní limity. Mnoho práce za mnou, mnoho práce přede mnou. A vypadá to, že tento blog a Vy toho teď začínáte být opět součástí. Jste rádi, žejo?! Žejo?!?! 

Možná by bylo v dnešní době víc in založit instagramový účet a sdílet to všechno tam, ale já jsem stará škola a na reelska se radši dívám než že bych je točila. Sorry not sorry. Krom toho mi zkrátka statická textová forma projevu přirostla k srdci. Stejně jako tenhle blog, kterej byl už v době svého vzniku težce out dated. Takže vlastně vše při starém a já si jdu opět svoji cestou a učím se na ni být hrdá. Here we go. Again.

Aktuálně jsem v páťáku na magistru a čekají mě státnice #hidingpainsmile.  Jsem taky frekventantkou psychoterapeutického výcviku a věřím, že všechno co jsem doposud prožila a co teď prožívám jednou zužitkuju ve vlastní praxi. 

Smyslem dnešního článku není nic a vlastně všechno. Nevím jak vy, ale vnímám v tom paralelu k životu. Co se týká veškerých mých zapeklitých životních "situací" , vždycky jsem si myslela "tak tohle se mi rozhodně nemůže stát" a vždycky mě pak okolnosti přesvědčily, že teda jako určitě může. A věřte mi, že jsem hodně opatrná se slovy "vždycky" a nikdy", ale možná se mi to vše stát muselo, právě protože jsem byla přesvědčená o tom, že nemůže. 

Bylo mi tak 13 a na preventivním workshopu o poruchách přijmu potravy jsem si říkala "tohle se mi nikdy nemůže stát". Utekl rok a diagnóza byla na světě. Úplně stejně jsem to vnímala i při promocích. Držela jsem v ruce červený diplom a vlastně dodnes nevěřím tomu, že se mi podařilo to, o čem jsem už na gymplu snila. Stejný scénář se opakoval u rozchodu, ale i následného obnovení vztahu. U všeho jsem byla předem bytostně přesvědčená o rezolutním "rozhodně ne, nikdy, neexistuje". 

Dnes už nejsem přesvědčená o ničem. A je to děsná svoboda a úleva, ale zároveň i stres, nejistota a vlastně taková dvousečná zbraň, díky které se cítím na jednu stranu osvobozená od svazujících "pravidel a neměnných pravd", ale zároveň se necítím stabilně ukotvená ve svém životě a hledám si pevné zdroje a něco, o co můžu opřít a čemu mohu věřit. Zkouším a testuju co mi dělá mi radost, zažívám u toho flow a jsem v kontaktu sama se sebou. Určitě o té cestě napíšu článek, jsem sama zvědavá, kam mě to dovede. 

Díky, že jste dočetli až sem.

Kajka X

Ahoj.


Já vím, že se říká, že na velikosti nezáleží. Ale jedna věc je, že se toho říká hodně a druhá věc je, že když na velikosti nezáleží, proč se teda říká "raduj se z maličkostí?"... jako pěkný, ale ono když se člověk raduje z každý prkotiny, tak ho pak taky každá prkotina může o to víc nasrat... nebo ne? No, pokusím se tomu v rámci dnešního článku přijít na kloub.

Ahoj. (pozn. naštavně bušíc do klávesnice notebooku jednotlivá slova)


Upřímně jsem si nemyslela, že někdy budu psát článek na téma strava, emoční jedení a iifym, nicméně situace si to žádá a tak jsem sebrala odvahu a jdu něco sesmolit.


Musím říct, že se mi do tohohlenctoho tématu moc nechtělo a k sepsání článku mě dohnala tak nějak situace, kterou poslední dobou (tím myslím tak 2-3 roky) sleduji na sociáních sítích; Každý druhý je online trenér, případně certifikovaný fitness couch. Když ne to, tak má neviditelný diplom v oblasti výživy a když ani to ne, tak má za sebou historii PPP a link na vlastní e-book za 20 éček v "biu".

Prosimvás. Takhle se možná dělá těžkej byznys, ale rozhodně se takhle nepomáhá lidem. Lidem, kteří tápou a nevědí, který "zaručený" pravdě uvěřit. Lidem, kteří chtějí v tom lepším případě prostě zhubnout, být zdraví a cítit se dobře jak fyzicky tak psychicky.
V tom horším případě hledaj pomoc lidi, co mají už dojebanou psychiku a myslej si, že hubenější budou šťastnější. Taky jsem si to dřív myslela. A musela jsem se několikrát přesvědčit, že to tak není. A možná proto tady teď sedím a mám potřebu křičet do světa, že to tak fakt ne-fun-gu-je.

Na začátek musím podotknout, že stravování a jídlo obecně je strašně moc kontroverzní téma. Proč? To je dobrá otázka... možná protože tak úzce souvisí s naším zdravím, možná protože tolik ovlivňuje to, jak se cítíme a jak vypadáme, což zase ovlivňuje to, jak nás vnímají ostatní, a to zpětně zas ovlivňuje to, jak se cítíme my a takhle pořád dokola... občas mám pocit, že z těhlech konsekvencí zešílím. Nicméně vzhledem k tomu, že chceme být všichni zdraví, cítit se i vypadat dobře, tak je celkem logický, že v těch dietních stylech vedoucích k "zdravému a šťastněmu" životu pořád tak šťouráme, hledáme ty nejsprávnější a zároveň řešíme když někdo něco dělá trochu jinak.

A takhle vznikají ty různý výživový směry. Lidé hledají, zkoušejí a najednou je tu 21. století a my se dočítáme o lowcarb& highfat, ale v zápětí na nás vyskakuje lowfat& highcarb. Paleo se snoubí s keto a iifym nahrazuje intuitivní strava a mindfulness eating. Twl už jsem na tyhle výstřelky stará a upřímně mě ani už žádný horký novinky moc nevzrušujou.

Nechci se tady rozepisovat o tom jak co dělám já, protože to není úplnou podstatou tohohlenctoho článku, ale musím to v rámci kontextu zmínit. Celkem nerada se s lidmi bavím o vlastní dietě, nastavování si příjmu a proč jsem se zkrátka rozhodla vydat cestou iifym a vážení jídla.
Možná je to protože jsem za počítání kalorií byla vždycky odsuzována (chápej "ta divná, co si váží každej gram jídla"), možná protože si teď s odstupem času uvědomuji, že jsem byla odsuzována zčásti právem, poněvadž z počátku pro mě (respektive pro mou rodinu) bylo celé iifym jen snesitelnější formou kontroly nad mým jídelníčkem a má obsese prostě dostala jen nový kabát. Twl trochu to bolí si to přiznat...

...Každopádně dnes s odstupem dejme tomu nějakých 5 let jsem si našla svoje hranice a nedopustím, aby mě čísla v tabulkách nějakým způsobem svazovala. Když mi psychiatrička kdysi dávno tvrdila, že anorexie se jen tak z hlavy dostat nedá, tak jsem jí to nevěřila a myslela jsem si, že mám po roce léčby vyhráno. No... neměla jsem. Ten proces trvá doteď a pořád trvat bude, ale celej život je vlastně proces sám o sobě a každej si balancujeme úplně stejně, akorát prostě jen na jiný lávce.
Krom toho většina fitnessáků si více či méně prošla různejma fázema děsnýho sebezapření a nesmyslný "askeze" střídanou yolo režimem v průběhu vlastního... řekněme... fitness vývoje, protože iifym a celý fitness (nebo jakejkoliv životní styl, o který se snažíte) není a nikdy nebylo nic jasně danýho. Podle mě je to individuální cesta s cílém lepšího já, pro něž musíme něco obětovat, což ale neznamená, že u toho nemůžeme normálně žít.  IIFYM stojí na nějakých základních pravidlech, která si ale upravujeme podle sebe a podle svých priorit. A urovnat si ty priority prostě trvá a nese to s sebou automaticky spoustu změn a přehodnocování názorů.

Zjednodušeně řečeno je to jako s ohněm. Tabulky jsou dobrý sluha, ale zlý pán, protože dokud ovládáte tabulky vy a ne ony Vás, tak jste v cajku, ale jakmile ta čísla začnou být středobodem Vašeho soustředění a Vás to omezuje, tak je načase možná něco změnit.

A přesně tady nastává moment, kdy lidé nemají hledat pomoc o holek, jejichž instagram je postavený na boji s PPP, ale mají hledat odborníky, lékaře a profesionály, kteří jim dokážou pomoci a nebudou se z nich jen snažit vycucat prachy. Nemyslím si, že to každej myslí hned zle, ale to, že má někdo zkušenost z něj automaticky nedělá odborníka. Ani já nejsem odborník a proto si tady píšu článek, kterej nikomu nenutí žádný názory a nezaručuje žádný zaručený pravdy. Prostě jen pohled na věc, jako vždycky- ber nebo nech bejt.

Obecně si myslím, že je strašně naivní si myslet, že Vás někdo spasí. Proč je taková spousta koučů, co koučuje takový pitomosti? Je mi jasný, že pokud chce někdo zhubnout, tak je supr nápad mu říct, ať vždycky sní z talíře nejdřív zeleninu, aby si nacpal žaludek a pak toho sní míň... ale jaká tahle rada může mít následky? Nevytvoří si tím ten někdo náhodou nějakej pošahanej mentální vzorec, kterej bude pak dost těžký vzít zpátky? Co když ten člověk zajídá emoce a je úplně jedno jestli tu zeleninu sní na začátku nebo na konci, protože to nemá naprosto žádnej vliv na množství zkonzumovaného jídla a tak či onak splácá páty přes devátý?
Stejně mě ze židle nadzvedává i fenomén "už nemůžu". Jako ok, teď by mě asi pár výživářů ukamenovalo, ale ono to "nemůžu" je trošku víc složitější a komplexnější záležitost a to, že někdo vehemntě tvrdí, že při sebemenším pocitu nasycení máš odkládat příbor a klidně jídlo vyhodit mi přijde dooost mimo. Možná je to prostě tím, že lidi, co tohle tvrděj, neznaj mojí babičku....no nic... Ať tak či onak- Co se tak z takového "vědomého jezení" stane? Akorát stres z toho, že nevím kdy jsem doopravdy satisfied z jídla a nervy z toho, jestli se teď už náhodou nepřejídám... Kor u lidí, který mají vlivem poruch příjmu potravy naprosto zkreslený přestavy o velikosti porcí i reálné plnosti žaludku.

Jasně Mařence třeba vědomé jezení může sedět, protože Mařenku zase můžou svazovat právě tabulky, vážení a počítání, ale nic není černobílý. Pokud Mařence vážení nevyhovuje, tak je kravina ji do toho nutit, ale řekněme si uřímně, že biofyziku neosereš a ačkoliv Mařenka kalorie nepočítá, tak její tělo je stejně počítat bude. Tím nechci urazit žádnou Mařenku, ale jen říct, že pokud si Mařenka osvojí základy kalorických hodnot a jednotlivých živin, bude pro ni do budoucna mnohem snazší zhubnut na určitou váhu a následně si ji třeba i bez těch tabulek udržet. Skřín z ikei byste taky zvládli složit bez návodu, ale ten návod Vám to dost ulehčí ne? To je stejnej princip.

Mařenky odpustí, já jsem se vyvztekala a mohla bych Vám konečně už říct jak se to teda má správně dělat co?

Hele smůla, neřeknu, protože to nevím. A neřekne Vám to ani žádnej trenér, kouč nebo výživový poradce, protože to nevědí taky a ani to vědět nemůžou, protože žádný "takhle se to má správně dělat" neexistuje. Na to, co sedí Vám a funguje na Vaše tělo si musíte přijít sami. Stejně jako jsem si na to přišla já. Nebo spíš... snažím se na to přijít.
Netvrdím, že Vám nikdo nemůže poradit, může, ale ty rady budou vždycky vycházet ze znalostí a zkušeností daného člověka a to, že něco funguje trenérovi nutně neznamená, že to bude fungovat i Vám. Takže když už o tu radu žádáte, tak si rozmyslete koho o ni žádáte, protože kouč nemá být od toho, aby Vám říkal udělej A, udělej B, nedělej C a na D ani nemysli, ale měl by Vás naučit, abyste si to říkali sami a v nejlepším případě na základě doložených faktů a toho co Vy sami preferujete a co Vám vyhovuje. Vám! Ne jemu, ne borcům z gymu, ne fitnessačce na instáči. Kapišto?

Takže ať snídáte nebo ne, ať jíte sacharidy nebo tuky, dělejte to, čemu věříte, co Vám vyhovuje a něco, co Vám nijak neubližuje. To je podle mě základ zdravýho životního stylu a ne to, jestli Vám svítí všechna kolečka v kalorickejch tabulkách zeleně a nebo jestli Vám hodinky ukazují dostatek spálených kalorií. Jezte abyste se mohli hýbat a hýbejte se protože můžete, spousta lidí tohle štěstí nemá. Tak příště až budete nadávat na svoje nohy za to, že jsou moc tlustý, tak se zastavte a poděkujte jim za to, že Vám každý den umožní vstát z postele.


X Kajka

Ahoj,

pozn.: hodně unavený ahoj, který Vás zdraví uprostřed zkouškovýho... fňukytyfňuk...

Aktuálně můj život vypadá asi tak, že ráno v 5:30 vstanu, jdu se na 2,5 hodiny věnovat neurologii, dopoledne se učím na 1. nejbližší zkoušku a odpoledne se (pro změnu) učím na 2. nejbližší zkoušku. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem ten budík ani jednou nezamáčkla, že občas nepotřebuju vypnout a taky že v průběhu pilného studia nikdy neprokrastinuju a nezabrousím do hlubin internetů, každopádně i tak se pořád držím plánu. A držet se plánu je plán.

Cvičit jsem nepřestala. Když bylo fitko zavřený, tak jsem se pokoušela o různý parodie na trénink doma- což mě teda extrémně jebalo mozek, páč mě to vůůůbec oproti klasickýmu tréninku v pořádně zapoceným gymu nebavilo, takže hned jak to šlo, zavázala jsem statečně roušku a s hrdostí a pýchou jsem věrně zavítala do svých známých teritorií. Aktuálně mívám tréninky zhruba od 6 do 8 večer, cca 4-5x týdně a ne, vždycky se mi na ně nechce a díky bohu za nakopávač.

Pozn.: Nakopávač, kterej teda pak cítím ještě v 1 ráno, což teda vzhledem k tomu budíčku a mýmu "anxiety overthinking" není zrovna suprčupr kombo, anyway cvičí se mi líp večer, když už mám školní povinnosti za sebou a jakžtakž "čistou hlavu".

Proč to píšu nevím, nechci litovat kvůli zkouškám, učení ani vstávání, nepotřebuju (strong independt women promluvila twl). Jednak vím, že by situace mohla být klidně horší, chápej- předměty těžší a můj mozek menší (ne to asi nejde už) a jednak vím, že tenhle systém je ten nejlepší, kterej jsem si mohla nastavit, abych za a) udělala zkoušky za b) udělala zkoušky a doopravdy se naučila danou látku a za c) udělala zkoušky, naučila se danou látku a zapamatovala si ji na delší časový úsek než týden. Protože trocha zodpovědnosti v těch 20 už přijít musela, nenaděláš nic.
Krom toho všechen tenhle binec kolem tréninků a zkoušek je stejně moje volba, protože kdo chce vystudovat? Já? Kdo nechce mít rozkydlou prdel? No taky já. Takže prostě nestěžovat si a dělat. Naštěstí mi obor, kterej studuju dává mega smysl, což značně ulehčuje celou situaci, protože se učím s chutí a baví mě to. Kdybyste do mě takhle chtěli hustit matiku, tak bych takhle nepsala, tomuver brácho.

Závěr: jsem relativně v klidu... asi tak v klidu jak může být každej průměrnej student během zkouškovýho, NICMÉNĚ, na tomhle svým "relativním klidu" jsem musela docela zamakat a nebylo to tak hned a tak easy a to je to, o čem chci dneska psát.

Budu předpokládat, že bych Vás teď měla uvedený do kontextu náplně mých posledních dní a že máte pořád v plánu dočíst tenhle článek. Myslím si, že pakliže chcete porozumět a posuzovat nějakou situaci, tak je kontext ve většině případů naprosto zásadní. Ještě jednou Vám to klidně zopakuju, protože vím, že kdybych řekla, ať si to přečtete znova, tak to stejně neuděláte: KONTEXT je ve většině případů, které chcete posuzovat, naprosto ZÁSADNÍ.

A právě ten kontext, ten nám všem občas chybí, když v záplavu emocí narychlo hodnotíme a  posuzujeme situace jiných lidí.
Když mi do directu píšete, že mě obdivujete za tu disciplínu, že byste chtěli mít taky takovou vůli jako já a že nechápete tu vytrvalost s jakou se na zkoušky připravuju... to jsou přesně ty momenty, ve kterých se na ten kontext zapomíná (a kdy si buším učebnicí o hlavu a říkám "ne to teda nechceš").
Nebudu lhát, že mi to nelichotí a že ty zprávy nejsou krásný, to ne, jsem ráda za každou zpětnou vazbu a moc za ni děkuji, ale jednou pro vždy- Všechno má svoje světlé i stinné stránky.

Ve finále je ta má systematičnost dobrá, ale věřte mi, že ctižádostivost a perfekcinosimus mi umí občas strašně zavařit a jak jsem psala už o pár odstavců výš; ten relativní "klid" mě stojí denně docela dost úsilí a neustále na něm musím pracovat.

Sebekritika, stres, úzkost, obavy z neúspěchu, nízká sebedůvěra ve vlastní znalosti, neustálé zvyšování nároků a hodnocení sebe sama podle (ne)úspěchů a výsledků- to už nezní moc lákavě co?
To je ten skrytý obsah mojí disciplíny, to je ta odvrácená stránka, kterou můžete přehlížet, když si říkáte "wow". Stejný "wow" si já říkám zase u lidí, kteří dokáží být v klidu a se zdravou dávkou sebevědomí zvládají proplouvat životem bez vyvíjení přílišného tlaku na sebe sama.

Spousta lidí si může myslet že se honím za Áčkama kvůli stýpku nebo kvůli prestiži, ale tak to není... Když je někdo perfekcionista, musí mít všechno dokonalý, jinak má pocit, že to stojí za hovno. Když perfekcionista studuje vysokou, musí mít dokonalý známky, jinak má pocit, že stojí za hovno on sám. Krom toho, když tuhle povahu od mala nevědomky přiživují rodiče a další autority  frázemi typu:  "škola je základ", "hlavní je mít dobré známky", "vysoká škola je v dnešní době už standart",.... A jsme tam kde jsme.
Není to stýpko, není to obdiv, není to potřeba dokázat ostatním, že na to mám, je to moje vnitřní tendence přesvědčit sebe samotnou, že za něco stojím a věřte mi nebo ne, fakt to  občas není příjemný, zvlášť když se něco nepovede podle mých představ. Ale to jsou pak přesně momenty, které mě posouvají a které potřebuji, protože ta chvíle, kdy si utřu slzy a řeknu si "nevadí i tak za něco stojíš", to je ta chvíle, kdy se učím žít se svou povahou a mít se doopravdy ráda taková jaká jsem. Neměním svou povahu, prostě ji přijímám a učím se s ní pracovat.

Když se nad tím zamyslím v dlouhodobějším kontextu, tak od tý doby co jsem na VŠ, tak jsem se strašně posunula. Situace se mi dost ulehčila s humanitním zaměřením, ale do konce života si budu pamatovat jak jsem se svou povahou bojovala na gymplu, kde se po mě chtěla matika, a jiný ošklivosti... jak já si přišla marná a byla jsem? Ne nebyla, stejně jako není marnej nikdo z Vás, kdo třeba nevstáváte v 5:30 kvůli zkouškám, kdo necvičíte 5x týdně, kdo máte prostě jinou povahu a jiný styl přístupu k věcem. Hlavní je mít věci nastavený tak, aby Vám vyhovovaly a působily Vám co nejměnší stres, takže vnímejte sami sebe, svou povahu a snažte se ji vyjít vstříc a nikdy nezapomínejte, že nic není černobílé.

Mějte se hezky a přežijte zkoušky, pokud taky nějaký máte.

Kajka X