Používá technologii služby Blogger.
facebook Instagram Email

Intelektuální psaní

Intelektuál (z franc. l´intellectuel, z lat. intellegere, chápat, rozumět) je novověké označení pro humanitně či jinak vzdělané lidi, kteří se vyjadřují k veřejným otázkám, ačkoli se sami nepodílejí na vládě a moci.

    • Fitness
    • Domů
    • Psychologie
    • Život

    Přesně před rokem jsem si začala psát deník. V den svých 23 narozenin. Tehdy jsem si stanovila několik cílů, které jsem se do svých příštích narozenin přála naplnit. Nejvíc jsem si ale přála to stejné, co mi přáli i všichni ostatní; "všechno nejlepší". 


    Nevím jestli je to deníkem, ale můj život od té doby nabral dost rychlý spád. Možná proto mám tak ráda psaní. Verbalizace myšlenek mě nutí zpomalit, zamyslet se a vnést (alespoň zdánlivý) systém tam, kde vládne chaos. 

    Dnes se tady zamýšlím nad tím, jestli se mi moje cíle podařilo naplnit. Jen jsem dopsala tuto větu, letí mi hlavou myšlenka "A co když ne? Co když se mi to nepodařilo? Selhala jsem? Jsem kvůli tomu neúspěšný člověk. Nejsem nejlepší a nikdy nebudu. Musím se víc snažit". Pomalu vydechuji a dávám si práci se zvědoměním toho, že se moje hodnota neodvíjí od splněných položek na pomyslném seznamu cílů. Cítím úlevu a vděčnost za to, že to sama se sebou nevzdávám. 

    Celý život žiji s představou, že bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další. Žiji s představou, že od rozdělené práce se neodchází a není v pořádku cokoliv vzdávat předčasně. Také žiji s představou, že si vše musím zasloužit a že jen za tvrdou práci náleží zasloužená odměna. Další má představa spočívá v přesvědčení o tom, že když nebudu říkat a dělat věci určitým způsobem, nebudu dost dobrá a ostatní mě nebudou mít rádi. Docela slušná dávka stereotypů, co říkáte...  

    Pojďme si je společně v krátkosti rozebrat. 


    • Bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další.

    Je v pořádku své vlastní cíle měnit. Je v pořádku si v průběhu kráčení po určité cestě uvědomit, že nám ta cesta nevyhovuje a potřebujeme ji změnit. Je ale úplně stejně v pořádku tu stejnou cestu, která nám už nevyhovuje dojít do cíle, protože zbývá už jen kousek. A my nechceme zahodit doposud vynaložené úsilí. Jediná otázka, kterou si potřebujeme v daný moment položit je; "stojí mi to za to?". 

    • Od rozdělené práce se neodchází a není v pořádku cokoliv vzdávat předčasně.

    Řekl kdo? Kdo v nás kdy probudil tak silně zakořeněné přesvědčení o tom, že když něco nedokončíme, tak jsme automaticky "ti, kteří něco jen tak vzdali", ba co víc, že je to špatně. Co když jsme si před učiněním onoho rozhodnutí položili otázku "stojí mi to za to?" a odpověď byla "ne, nestojí". I pak jsme pořád mylně zařazováni do kategorie "ti, kteří něco jen tak vzdali", ale opak je pravdou, poněvadž patříme do kategorie "ti, kteří si váží vlastní energie a pečlivě zvažují, do čeho případně do koho, ji budou investovat". 

    • Vše si musím zasloužit a jen za tvrdou práci náleží zasloužená odměna.

    Práce nemusí být náročná, proto aby byla efektivní. Abychom dosáhli námi stanovených cílů nemusíme nutně trpět. A to, co bolí často vůbec nemusí sílit. U tohoto stereotypu ráda používám frázi "Work smarter, not harder". A ano, vím, že ve většině filmů je to přesně naopak. Příběhy plné odříkání, tvrdé dřiny, píle a disciplíny v nás vyvolávají pocit, že když to nebudeme dělat stejně, nikdy nebudeme jako ten či onen herec v daném filmu. Pointou však je, že my tím hercem nebudeme tak jako tak. Proto je tolik potřeba vnímat sami sebe, své potřeby a přizpůsobit si svůj život sobě tak, abychom svých "cílů" dosahovali pohodlně a mohli u toho ten život taky žít a ne přežívat. 

    • Když nebudu říkat a dělat věci určitým způsobem, nebudu dost dobrá a ostatní mě nebudou mít rádi.

    Tohle je pro mě hodně velké téma. Nastavení mého mozku totiž dlouho fungovalo a ještě někdy funguje přesně na tomhle principu. Buď taková a maková a tak budeš dobrá a hodná a pak tě budou mít ostatní rádi. V překladu, lásku si musíš zasloužit. Co když ale existuje někdo, kdo by mě měl rád takovou jaká jsem? Včetně všech mých názorů, hodnot, zlozvyků, strachů a obav? Zkrátka se vším všudy?
    Myslím si, že nejen pro mě ale pro každého, musí být strašně náročné tvářit se, že je takový nebo makový, jen proto aby zapadl a ostatní ho měli rádi. Problém je totiž v tom, že když se tváříme jako makoví, nemají ostatní rádi nás, ale iluzi, kterou ze strachu vytváříme. A žít s tím, že Vás nikdo nemá rád skutečně "pro Vás" nejde dlouho. Proto je dobré odhodit masku a ukázat světu "tu svoji pravou náplň", jedině tak se totiž najdou Ti, kteří Vás budou milovat pro to, kým doopravdy jste. 


    Paradoxem je, že před rokem šly mé cíle s těmito stereotypy ruku v ruce a možná to byly právě tyhle stereotypy, které mi dlouhou dobu bránily toho vysněného "všeho nejlepšího" dosáhnout. Díky tomu, že jsem tyto stereotypy v průběhu roku objevila, jsem si uvědomila, že žádný "nejlepší" neexistuje. Jakmile dosáhneme vysněného cíle, automaticky si stanovujeme nový. A pak zjišťujeme, že žijeme v kolečku. A že náš život stojí na principu "až budu/ dosáhnu/ dokončím to či ono, tak pak budu skutečně šťastný/ spokojený/ úspěšný/ budou mě mít rádi...". A to je prosím pěkně důvod, proč si už nepřeji "všechno nejlepší". Je to nedosažitelné a v moment, kdy se toho snažíme dosáhnout, tak o to nejlepší přicházíme. Věci jsou, situace se dějí a není potřeba, aby byly vždy za všech okolností nejlepší. Ani my nemusíme být neustále nejlepší. A je to obrovská svoboda si to dovolit. 


    Kajka X. 

    PS: Nic proti máku, miluju mák, mák je nejlepší. 


    Číst dál>>>

    Tohle z Vás asi už nikdo nečekal. Já jsem to teda rozhodně nečekala. Teď by se hodil rádoby vtípek ze sekce jak si Karel Gott přebírá zlatého slavíka, kterého "rozhodně nečeká", ale ušetřím Vás toho. Nemáte zač. Krom toho ten vtípek stejně není úplně na místě, poněvadž já to narozdíl od Goťáka fakt nečekala.




    Možná se Vám honí hlavou co tak najednou? Proč tady tady a teď, po 3!!! letech, píšu nový článek. Zajímaly by mě Vaše tipy, nicméně Vás možná zklamu, poněvadž důvod je v celku pragmatický a sice, že mi začalo chybět necenzurované sdílení vlastních myšlenek, primitivního unohumoru a začala jsem si chybět já. A když jsem se zamyslela, našla jsem se tady. 

    V průběhu 3 let se toho stalo mnoho. A bylo to jízda. Zcela upřímně mohu svatosvatě přísahat, že pokaždé na Silvestra prohlašuji "to byl ten nejvíc nejhustější rok, který jsem zatím zažila". A díky bohu jsem byla za tuto větu zatím pokaždé vděčná. Není to nuda přátelé a není to nuda dokonce taková, že nějaká telenovela by si mě mohla najmout jako scriptwritera a ještě by mě museli krotit. Inspirace mám totiž mnoho a zkušeností ještě více. 

    Když jsem u těch zkušeností, nemohu opomenout to, že jsem v rámci těch 3 let stihla úspěšně odstátnicovat, dostat se na magistra, 2x se přestěhovat, vystřídat různá zaměstnání, ale taky úspěšně vyhořet, rozejít se a zase se sejít, přeskládat vlastní priority a tak nějak neustále testovat (nejen) svoje vlastní limity. Mnoho práce za mnou, mnoho práce přede mnou. A vypadá to, že tento blog a Vy toho teď začínáte být opět součástí. Jste rádi, žejo?! Žejo?!?! 

    Možná by bylo v dnešní době víc in založit instagramový účet a sdílet to všechno tam, ale já jsem stará škola a na reelska se radši dívám než že bych je točila. Sorry not sorry. Krom toho mi zkrátka statická textová forma projevu přirostla k srdci. Stejně jako tenhle blog, kterej byl už v době svého vzniku težce out dated. Takže vlastně vše při starém a já si jdu opět svoji cestou a učím se na ni být hrdá. Here we go. Again.

    Aktuálně jsem v páťáku na magistru a čekají mě státnice #hidingpainsmile.  Jsem taky frekventantkou psychoterapeutického výcviku a věřím, že všechno co jsem doposud prožila a co teď prožívám jednou zužitkuju ve vlastní praxi. 

    Smyslem dnešního článku není nic a vlastně všechno. Nevím jak vy, ale vnímám v tom paralelu k životu. Co se týká veškerých mých zapeklitých životních "situací" , vždycky jsem si myslela "tak tohle se mi rozhodně nemůže stát" a vždycky mě pak okolnosti přesvědčily, že teda jako určitě může. A věřte mi, že jsem hodně opatrná se slovy "vždycky" a nikdy", ale možná se mi to vše stát muselo, právě protože jsem byla přesvědčená o tom, že nemůže. 

    Bylo mi tak 13 a na preventivním workshopu o poruchách přijmu potravy jsem si říkala "tohle se mi nikdy nemůže stát". Utekl rok a diagnóza byla na světě. Úplně stejně jsem to vnímala i při promocích. Držela jsem v ruce červený diplom a vlastně dodnes nevěřím tomu, že se mi podařilo to, o čem jsem už na gymplu snila. Stejný scénář se opakoval u rozchodu, ale i následného obnovení vztahu. U všeho jsem byla předem bytostně přesvědčená o rezolutním "rozhodně ne, nikdy, neexistuje". 

    Dnes už nejsem přesvědčená o ničem. A je to děsná svoboda a úleva, ale zároveň i stres, nejistota a vlastně taková dvousečná zbraň, díky které se cítím na jednu stranu osvobozená od svazujících "pravidel a neměnných pravd", ale zároveň se necítím stabilně ukotvená ve svém životě a hledám si pevné zdroje a něco, o co můžu opřít a čemu mohu věřit. Zkouším a testuju co mi dělá mi radost, zažívám u toho flow a jsem v kontaktu sama se sebou. Určitě o té cestě napíšu článek, jsem sama zvědavá, kam mě to dovede. 

    Díky, že jste dočetli až sem.

    Kajka X





    Číst dál>>>
    Čus.


    Jsem si říkala jak přes prázdniny budu mít víc času, tak že budu jakože víc psát. Twl, začínám uvažovat, jestli jsem takhle naivní byla vždycky nebo se to zvrtlo až poslední dobou.

    Anyway, dnešní článek chci psát za a) aby to tady úplně neumřelo, za b) protože opět nutně potřebuju vyjadřovat svoje názory a za c) protože jsem si konečně udělala čas a dokud nezačnu psát, tak mě nic nedonutí si ty myšlenky urovnat. 

    A o čem že to teda má bejt? Twl to kdybych věděla. 

    Aktuálně mě docela "zajímá" téma self-love.  Heleďte- já vím, že je to furt dokola- instagramy, self-love, realposts, miluju sebe, tebe i všecky na světě a todlencto. Je toho všude plno a když nad tím tak přemejšlím, tak mě to možná trochu víc vysírá než zajímá a to je právě jeden z důvodů proč se k tomu potřebuju vyjádřit.

    Proč má každej potřebu se v tom furt šťourat? Proč to teď dělám taky? Asi nás to všechny nějakým způsobem zatěžuje a to je takovej obecnej a základní problém sociálních sítí- totálně nám deformují náhled na realitu a my ji pak nejsme schopni přijímat a pak o tom musíme psát posty... takže jednou pro vždy selflove se nerovná rezignovat na vlastní snahu být v něčem lepší a instagram se nerovná realita. Kapišto?

    Ohledně  problematiky instagramu jsem už jeden článek psala, ale opakování je matka moudrosti, takže znovu v jednoduchosti: většina lidí se nebude sdílet... řekněme v  nereprezentativní podobě. Když jdete ven, tak si taky vyčistíte zuby a učešete se. Instáč je takový novodobý "jít ven". A já nevim jak Vám, ale mě to prostě přijde logický, anyway... nebudu se opakovat, pokud máte zájem, tak se víc na tohle téma dočtete tady. 

    Dneska se chci víc zaměřit na fenomén self-love. Co že to je? Proč to všichni tak hrotěj? Je to k jídlu? Dává se to někde zadarmo? 

    Takže, vezmeme to popořadě.

    1) Co to je? 
    Tahlencta selfláv. To je pojem teda to Vám povim. Řekněme, že poprvé jsem tohle slovíčko zaznamenala někdy v roce... 2017? Zhruba. Nevim. Každopádně v tý době to bylo ještě jakžtakž zajímavý a nemlel o tom každej druhej. 
    Díky poměrně masivní instagramový propagaci se stala #selflove okamžitě hitem mezi hastagy a dozvídalo se o ní tak víc a víc lidí. No bohužel spousta lidí úplně nepochopila koncept a v rámci šíření instagramové osvěty tento pojem dokonale překroutila. Tento překroucený náhled se pak dostal k dalším lidem, kteří ho buď překroutili zpátky a nebo někam úplně jinam... no a co z toho vzniklo? Takovej uzel, kterej se tu teď pokouším rozmotat. 

    Já osobně selflove chápu jako přijetí sebe sama, ale bacha! tím nemyslím smíření. Přijetí reality totiž neznamená, že je neměnná. Nikdy. A to je základní pointa: To, že máte rádi sami sebe neznamená, že musíte být se vším spokojení a přestanete na sobě pracovat, protože se přeci musíte "přijímat". Selflove neznamená, že všechno vzdám dřív než začnu, selflove neznamená tohle jsem já a jiná nebudu, selflove neznamená musím na sobě všechno milovat, ideálně každý den, každou hodinu. 

    2) Proč to všichni tak hrotěj?
    Jo tak to Vám nepovím. Asi je to teď móda, každopádně já si myslím, že téma selflove by mělo být v určitý míře aktuální furt, nejen když se z něj stane hit na internetech. Naopak si nemyslím, že by se mělo až tak řešit. Není to prostě nutný- podle mě je potřeba pochopit ten základ, ale pokud budeme pořád někde dokola číst jak se musíme milovat, tak se pak akorát začneme nenávidět, protože se nedokážeme milovat. Což je prostě naprosto zbytečnej paradox, ke kterýmu by nemuselo dojít, kdybychom měli prostě občas na salámu. 

    3) Je to k jídlu?
    No, k jídlu to není. O důvod víc proč to netřeba tolik řešit. :D K čemu to teda je? Hm... dobrá otázka- v úplným základu nám může selflove pomoct ke kvalitnějšímu a spokojenějšímu životu. Tahle kulantní odpověď Vám toho asi moc neřekne, ale zkuste si to představit- člověk, který si je vědom svých kvalit i slabin bude nejspíš mnohem vyrovnanější než někdo, kdo se soustředí jen na ty nedostatky, za které se bude nenávidět. Nikdo nejsme dokonalý, proto je zbytečný se za nějaké nedokonalosti nesnášet- spíš tu energii raději investujme do snahy na těch nedokonalostech zapracovat. Investovat do sebe čas, rozšiřovat si obzory, učit se novým dovednostem... to je teprve ta pravá selflove- od Vás pro Vás. 
    Opakem lidí, kteří se za své nedostatky nenávidí a víc než selflove spíš razí heslo selfhate, jsou naopak ti, kteří ze sebelásky vytvořili unikátní ospravedlňující techniku. Mám pocit, že tito lidé ji vnímají jako způsob, kterým lze obhájit vlastní pohodlnost a pasivní smíření. Protože proč se na sobě snažit něco změnit, když můžu říct, že se přijímám taková jaká jsem- hešteg sebeláska. Něco měnit totiž stojí obrovské úsilí, spoustu námahy, důslednosti a sebezapření, což je spoustě lidem proti srsti a tak si raději samou sebeláskou zahnojí svůj feed a hezky si s ní ohraničí svou komfortní zónu. Protože to je přeci jednodušší.

    4) Dává se to někde zadarmo? - jak to získat
    Tady Vás taky musím zklamat, nedává. Ale jak pěje starej dobrej Malátnej- ty nejlepší věci jsou Zadarmo a to selflove určitě je, akorát se nikde nerozdává a ani se nedá jen tak koupit. Sebeláska není nic co lze vlastnit či trvale získat, je to duševní stav, ke kterému se musíte nějakým způsobem dopracovat. Není to tak, že lusknete prsty a řeknete si "tak a teď se miluju". Myslím, že je to obdoba reálného vztahu k jiné osobě a takový vztah se vyvýjí.  Svého partnera milujete, zpočátku přes růžové brýle vnímáte jen samé jeho přednosti, ale vsadím boty, že postupem času ty brýle sundáte a po nějaké době byste už dokázali říct i něco, čím Vás vytáčí... a to je ten správnej balanc- milujete dál i s chybami a nedostatky. Proč to dokážeme u ostatních, ale u sebe ne? 
    Jednoduchý návod jak si vybudovat zdravý vztah sami k sobě by se hodil, ale na návody se specializuje Ikea  ne já, a proto tu žádný psát nebudu. Krom toho stejně Vám nikdy nikdo nezaručí že s návodem uspějete. Ani ta ikea. 


    Hlavní message tohohle článku jsem Vám snad předala a pokud ne, tak si ho buď přečtěte znova a nebo si prostě jen zapamatujte, že nic není černobílý, včetně selfove, která se nám péod vlivem instagramový propagandy může jevit jako náplast na všechny naše potíže. Máš problém? Selflove. Bolí tě koleno? Selfove. Vytekla Ti pračka? Selflove... Všechno má svou obrácenou stranu a selflove není vyjímkou a tak může v některých případech napáchat více škody než užitku. Na nás je se těmto případům vyvarovat a stále selflove vnímat jako vztah k sobě sama a ne jako berličku na naše problémy. 


    Kajka X


    Ps: Kdo spočítá kolikrát je v celým článku napsaný slovo selflove vyhraje zlatýho bludišťáka.

    Číst dál>>>
    Ahoj.


    Já vím, že se říká, že na velikosti nezáleží. Ale jedna věc je, že se toho říká hodně a druhá věc je, že když na velikosti nezáleží, proč se teda říká "raduj se z maličkostí?"... jako pěkný, ale ono když se člověk raduje z každý prkotiny, tak ho pak taky každá prkotina může o to víc nasrat... nebo ne? No, pokusím se tomu v rámci dnešního článku přijít na kloub.




    Přiznejme si, že velikost řešíme každej. Někdo ji vnímá ve výši svýho platu, někdo v dosaženém vzdělání, centimetrech na bicepsu nebo jinde, počtu liků, vyhraných soutěžích, seznamu holek/ kluků v posteli, váze na benchi, .. ať už v tom nebo něčem jiným pořád si tu svou velikost musíme my lidi dokazovat...

    Do určitý míry je to naprosto v pohodě, ostatně člověk je tvor soutěživý a není nic špatnýho na tom, že chceme být lepší a lepší. Problém nastává ve chvíli, kdy s tím začnete být nepříjemní svému okolí a ještě větší problém nastává, když je to nepříjemné i Vám samotným. Prostě když to egoistický chvástání už nebudete moct poslouchat ani vy sami (chápej- vydrží ho jen Vaše matka), případně Vás unaví to neustálý utvrzování sebe sama či okolí o vlastní obdivuhodnosti.

    On je totiž trochu rozdíl v tom, když potřebujete dokazovat něco sami sobě anebo ostatním, přičemž ty ostatní to taky může a nemusí zajímat. Což je další proměnná, která značně zasahuje do jejich  kapacit určujících snesitelnost Vaší osoby. A čím víc se tyhle kapacity snižují, tím míň času Vás kdokoliv vydrží poslouchat a vy se ve finále budete cejtit nahovno i kdybyste dokázali něco faktžefakt velkýho, poněvadž Vám nikdo neumožní mu ty Vaše úspěchy za doprovodu imaginárních famfár a ohňostrojů ani vylíčit. Což nasere.

    Pokud potřebujete dokazovat něco sami sobě, tak je to víceméně oukej, ale je strašně důležitý dávat si bacha na to, aby se člověk nevyčerpal jen tím, že potřebuje ještě tohle a tamto dokázat a že ještě tohle nestačí, protože musí ještě tamto a i když má tamto, tak to může přece bejt pořád lepší.... To je totiž nekonečnej proces a nikdy si tak nikdo nic nedokázal, poněvadž jakmile se k tý Vaší vytyčený laťce dostanete, tak okamžitě uvidíte tu nad ní. Skoro zapomenete, jak dlouhou cestu jste museli ujít abyste se vůbec dostali tam, kde jste teď a ačkoliv jste třeba už spokojení, chcete to prostě dokázat. Takže tudy taky cesta nevede.

    Stejně lidem, kterým na Vás záleží nemusíte dokazovat svou hodnotu v nějakých grandiózních činech, ale vidí ji právě i v tom nejmenším. V tom nejmenším co děláte i neděláte a v tom je to kouzlo a zároveň prokletí. A čtete správně děláte ne mluvíte. A možná tohle je ta odpověď na otázku: proč záleží na maličkostech. Protože nakecat toho zvládne každej spoustu, ale něco doopravdy udělat? Hmm...

    Ukažme si jeden příklad za všechny, který věřím, že taknějak všichni známe: 
    Stačí 1 věc, slovy jedna, kterou neuděláte a máte od matky zjeba, že jí vůbec nepomáháte, že není Vaše služka a že bez ní byste už dávno shnili, atd. doplňte si sami vaši oblíbenou frázi.
    Když něco uděláte, tak toho zjeba máte stejně, protože to neděláte sami od sebe a automaticky, nýbrž na žádost, což je taktéž nežádoucí a když už to uděláte sami od sebe, tak to stejně uděláte blbě a hádejte jak to skončí? Dostanete zjeba.

    Tak a mohla bych Vám toho tady vysolit spoustu a to nejen díky výchovným akcím mojí drahé mamá. Jedna chyba, jeden krok navíc, jedno slovo, jeden bod, jedna lež, jedna vteřina,... jsou to detaily, ze kterých se skládá náš život a věřím, že si každý dovedeme představit situace, ve kterých právě takové maličkosti dokázaly ten náš obrátit o 180 stupňů. 

    Ne všechny tyhle maličkosti můžeme ovlivnit, co ale můžeme ovlivnit jsou naše reakce a vnímání takových situací. 
    Ne všechno co se rozbije jde vždycky opravit zpátky a když už to jde, tak to určitě není tak snadné jako to rozbít (viz. skládání rozložený propisky). 
    Každá situace je jiná, ale jedno mají všechny společné- záleží na Vás. Je totiž ve Vaší moci, jak zareagujete na nečekané situace, který nemůžete ovlivnit- kolonou na dálnici počínaje a nemocí blízké osoby konče.
    Vy ovlivníte, jestli se tu propisku aspoň pokusíte složit zpátky nebo ji rovnou hodíte do koše a koupíte novou. Vy ovlivníte to, co si z obou situací odnesete ať už s nimi můžete něco dělat nebo ne.
    A co si z toho odnést dneska? Dobrá otázka, kterou Vám už ale nezodpovím, to je totiž otázka na každého z Vás a odpověď si na ni už budete muset najít sami. 

    Ps: A až se příště budete rozčilovat nad nějakou maličkostí, zkuste si uvědomit, jaká je to vlastně v porovnání s horšíma věcma prkotina. Pak je (alespoň pro mě) mnohem snazší nezapomínat na ty obyčejný maličkosti, za který bychom měli být všichni vděční. 
    Maličkosti, které má někdo rád, které mu pomůžou a které nic nestojí. Jen Vaši snahu a čas. A proto jsou to právě malý velký věci. Malý věci, který dokážou velký kouzla.


    Kajka X














    Číst dál>>>
    Ahoj. (pozn. naštavně bušíc do klávesnice notebooku jednotlivá slova)


    Upřímně jsem si nemyslela, že někdy budu psát článek na téma strava, emoční jedení a iifym, nicméně situace si to žádá a tak jsem sebrala odvahu a jdu něco sesmolit.




    Musím říct, že se mi do tohohlenctoho tématu moc nechtělo a k sepsání článku mě dohnala tak nějak situace, kterou poslední dobou (tím myslím tak 2-3 roky) sleduji na sociáních sítích; Každý druhý je online trenér, případně certifikovaný fitness couch. Když ne to, tak má neviditelný diplom v oblasti výživy a když ani to ne, tak má za sebou historii PPP a link na vlastní e-book za 20 éček v "biu".

    Prosimvás. Takhle se možná dělá těžkej byznys, ale rozhodně se takhle nepomáhá lidem. Lidem, kteří tápou a nevědí, který "zaručený" pravdě uvěřit. Lidem, kteří chtějí v tom lepším případě prostě zhubnout, být zdraví a cítit se dobře jak fyzicky tak psychicky.
    V tom horším případě hledaj pomoc lidi, co mají už dojebanou psychiku a myslej si, že hubenější budou šťastnější. Taky jsem si to dřív myslela. A musela jsem se několikrát přesvědčit, že to tak není. A možná proto tady teď sedím a mám potřebu křičet do světa, že to tak fakt ne-fun-gu-je.

    Na začátek musím podotknout, že stravování a jídlo obecně je strašně moc kontroverzní téma. Proč? To je dobrá otázka... možná protože tak úzce souvisí s naším zdravím, možná protože tolik ovlivňuje to, jak se cítíme a jak vypadáme, což zase ovlivňuje to, jak nás vnímají ostatní, a to zpětně zas ovlivňuje to, jak se cítíme my a takhle pořád dokola... občas mám pocit, že z těhlech konsekvencí zešílím. Nicméně vzhledem k tomu, že chceme být všichni zdraví, cítit se i vypadat dobře, tak je celkem logický, že v těch dietních stylech vedoucích k "zdravému a šťastněmu" životu pořád tak šťouráme, hledáme ty nejsprávnější a zároveň řešíme když někdo něco dělá trochu jinak.

    A takhle vznikají ty různý výživový směry. Lidé hledají, zkoušejí a najednou je tu 21. století a my se dočítáme o lowcarb& highfat, ale v zápětí na nás vyskakuje lowfat& highcarb. Paleo se snoubí s keto a iifym nahrazuje intuitivní strava a mindfulness eating. Twl už jsem na tyhle výstřelky stará a upřímně mě ani už žádný horký novinky moc nevzrušujou.

    Nechci se tady rozepisovat o tom jak co dělám já, protože to není úplnou podstatou tohohlenctoho článku, ale musím to v rámci kontextu zmínit. Celkem nerada se s lidmi bavím o vlastní dietě, nastavování si příjmu a proč jsem se zkrátka rozhodla vydat cestou iifym a vážení jídla.
    Možná je to protože jsem za počítání kalorií byla vždycky odsuzována (chápej "ta divná, co si váží každej gram jídla"), možná protože si teď s odstupem času uvědomuji, že jsem byla odsuzována zčásti právem, poněvadž z počátku pro mě (respektive pro mou rodinu) bylo celé iifym jen snesitelnější formou kontroly nad mým jídelníčkem a má obsese prostě dostala jen nový kabát. Twl trochu to bolí si to přiznat...

    ...Každopádně dnes s odstupem dejme tomu nějakých 5 let jsem si našla svoje hranice a nedopustím, aby mě čísla v tabulkách nějakým způsobem svazovala. Když mi psychiatrička kdysi dávno tvrdila, že anorexie se jen tak z hlavy dostat nedá, tak jsem jí to nevěřila a myslela jsem si, že mám po roce léčby vyhráno. No... neměla jsem. Ten proces trvá doteď a pořád trvat bude, ale celej život je vlastně proces sám o sobě a každej si balancujeme úplně stejně, akorát prostě jen na jiný lávce.
    Krom toho většina fitnessáků si více či méně prošla různejma fázema děsnýho sebezapření a nesmyslný "askeze" střídanou yolo režimem v průběhu vlastního... řekněme... fitness vývoje, protože iifym a celý fitness (nebo jakejkoliv životní styl, o který se snažíte) není a nikdy nebylo nic jasně danýho. Podle mě je to individuální cesta s cílém lepšího já, pro něž musíme něco obětovat, což ale neznamená, že u toho nemůžeme normálně žít.  IIFYM stojí na nějakých základních pravidlech, která si ale upravujeme podle sebe a podle svých priorit. A urovnat si ty priority prostě trvá a nese to s sebou automaticky spoustu změn a přehodnocování názorů.

    Zjednodušeně řečeno je to jako s ohněm. Tabulky jsou dobrý sluha, ale zlý pán, protože dokud ovládáte tabulky vy a ne ony Vás, tak jste v cajku, ale jakmile ta čísla začnou být středobodem Vašeho soustředění a Vás to omezuje, tak je načase možná něco změnit.

    A přesně tady nastává moment, kdy lidé nemají hledat pomoc o holek, jejichž instagram je postavený na boji s PPP, ale mají hledat odborníky, lékaře a profesionály, kteří jim dokážou pomoci a nebudou se z nich jen snažit vycucat prachy. Nemyslím si, že to každej myslí hned zle, ale to, že má někdo zkušenost z něj automaticky nedělá odborníka. Ani já nejsem odborník a proto si tady píšu článek, kterej nikomu nenutí žádný názory a nezaručuje žádný zaručený pravdy. Prostě jen pohled na věc, jako vždycky- ber nebo nech bejt.

    Obecně si myslím, že je strašně naivní si myslet, že Vás někdo spasí. Proč je taková spousta koučů, co koučuje takový pitomosti? Je mi jasný, že pokud chce někdo zhubnout, tak je supr nápad mu říct, ať vždycky sní z talíře nejdřív zeleninu, aby si nacpal žaludek a pak toho sní míň... ale jaká tahle rada může mít následky? Nevytvoří si tím ten někdo náhodou nějakej pošahanej mentální vzorec, kterej bude pak dost těžký vzít zpátky? Co když ten člověk zajídá emoce a je úplně jedno jestli tu zeleninu sní na začátku nebo na konci, protože to nemá naprosto žádnej vliv na množství zkonzumovaného jídla a tak či onak splácá páty přes devátý?
    Stejně mě ze židle nadzvedává i fenomén "už nemůžu". Jako ok, teď by mě asi pár výživářů ukamenovalo, ale ono to "nemůžu" je trošku víc složitější a komplexnější záležitost a to, že někdo vehemntě tvrdí, že při sebemenším pocitu nasycení máš odkládat příbor a klidně jídlo vyhodit mi přijde dooost mimo. Možná je to prostě tím, že lidi, co tohle tvrděj, neznaj mojí babičku....no nic... Ať tak či onak- Co se tak z takového "vědomého jezení" stane? Akorát stres z toho, že nevím kdy jsem doopravdy satisfied z jídla a nervy z toho, jestli se teď už náhodou nepřejídám... Kor u lidí, který mají vlivem poruch příjmu potravy naprosto zkreslený přestavy o velikosti porcí i reálné plnosti žaludku.

    Jasně Mařence třeba vědomé jezení může sedět, protože Mařenku zase můžou svazovat právě tabulky, vážení a počítání, ale nic není černobílý. Pokud Mařence vážení nevyhovuje, tak je kravina ji do toho nutit, ale řekněme si uřímně, že biofyziku neosereš a ačkoliv Mařenka kalorie nepočítá, tak její tělo je stejně počítat bude. Tím nechci urazit žádnou Mařenku, ale jen říct, že pokud si Mařenka osvojí základy kalorických hodnot a jednotlivých živin, bude pro ni do budoucna mnohem snazší zhubnut na určitou váhu a následně si ji třeba i bez těch tabulek udržet. Skřín z ikei byste taky zvládli složit bez návodu, ale ten návod Vám to dost ulehčí ne? To je stejnej princip.

    Mařenky odpustí, já jsem se vyvztekala a mohla bych Vám konečně už říct jak se to teda má správně dělat co?

    Hele smůla, neřeknu, protože to nevím. A neřekne Vám to ani žádnej trenér, kouč nebo výživový poradce, protože to nevědí taky a ani to vědět nemůžou, protože žádný "takhle se to má správně dělat" neexistuje. Na to, co sedí Vám a funguje na Vaše tělo si musíte přijít sami. Stejně jako jsem si na to přišla já. Nebo spíš... snažím se na to přijít.
    Netvrdím, že Vám nikdo nemůže poradit, může, ale ty rady budou vždycky vycházet ze znalostí a zkušeností daného člověka a to, že něco funguje trenérovi nutně neznamená, že to bude fungovat i Vám. Takže když už o tu radu žádáte, tak si rozmyslete koho o ni žádáte, protože kouč nemá být od toho, aby Vám říkal udělej A, udělej B, nedělej C a na D ani nemysli, ale měl by Vás naučit, abyste si to říkali sami a v nejlepším případě na základě doložených faktů a toho co Vy sami preferujete a co Vám vyhovuje. Vám! Ne jemu, ne borcům z gymu, ne fitnessačce na instáči. Kapišto?

    Takže ať snídáte nebo ne, ať jíte sacharidy nebo tuky, dělejte to, čemu věříte, co Vám vyhovuje a něco, co Vám nijak neubližuje. To je podle mě základ zdravýho životního stylu a ne to, jestli Vám svítí všechna kolečka v kalorickejch tabulkách zeleně a nebo jestli Vám hodinky ukazují dostatek spálených kalorií. Jezte abyste se mohli hýbat a hýbejte se protože můžete, spousta lidí tohle štěstí nemá. Tak příště až budete nadávat na svoje nohy za to, že jsou moc tlustý, tak se zastavte a poděkujte jim za to, že Vám každý den umožní vstát z postele.


    X Kajka





    Číst dál>>>
    Ahoj,

    pozn.: hodně unavený ahoj, který Vás zdraví uprostřed zkouškovýho... fňukytyfňuk...



    Aktuálně můj život vypadá asi tak, že ráno v 5:30 vstanu, jdu se na 2,5 hodiny věnovat neurologii, dopoledne se učím na 1. nejbližší zkoušku a odpoledne se (pro změnu) učím na 2. nejbližší zkoušku. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem ten budík ani jednou nezamáčkla, že občas nepotřebuju vypnout a taky že v průběhu pilného studia nikdy neprokrastinuju a nezabrousím do hlubin internetů, každopádně i tak se pořád držím plánu. A držet se plánu je plán.

    Cvičit jsem nepřestala. Když bylo fitko zavřený, tak jsem se pokoušela o různý parodie na trénink doma- což mě teda extrémně jebalo mozek, páč mě to vůůůbec oproti klasickýmu tréninku v pořádně zapoceným gymu nebavilo, takže hned jak to šlo, zavázala jsem statečně roušku a s hrdostí a pýchou jsem věrně zavítala do svých známých teritorií. Aktuálně mívám tréninky zhruba od 6 do 8 večer, cca 4-5x týdně a ne, vždycky se mi na ně nechce a díky bohu za nakopávač.

    Pozn.: Nakopávač, kterej teda pak cítím ještě v 1 ráno, což teda vzhledem k tomu budíčku a mýmu "anxiety overthinking" není zrovna suprčupr kombo, anyway cvičí se mi líp večer, když už mám školní povinnosti za sebou a jakžtakž "čistou hlavu".

    Proč to píšu nevím, nechci litovat kvůli zkouškám, učení ani vstávání, nepotřebuju (strong independt women promluvila twl). Jednak vím, že by situace mohla být klidně horší, chápej- předměty těžší a můj mozek menší (ne to asi nejde už) a jednak vím, že tenhle systém je ten nejlepší, kterej jsem si mohla nastavit, abych za a) udělala zkoušky za b) udělala zkoušky a doopravdy se naučila danou látku a za c) udělala zkoušky, naučila se danou látku a zapamatovala si ji na delší časový úsek než týden. Protože trocha zodpovědnosti v těch 20 už přijít musela, nenaděláš nic.
    Krom toho všechen tenhle binec kolem tréninků a zkoušek je stejně moje volba, protože kdo chce vystudovat? Já? Kdo nechce mít rozkydlou prdel? No taky já. Takže prostě nestěžovat si a dělat. Naštěstí mi obor, kterej studuju dává mega smysl, což značně ulehčuje celou situaci, protože se učím s chutí a baví mě to. Kdybyste do mě takhle chtěli hustit matiku, tak bych takhle nepsala, tomuver brácho.

    Závěr: jsem relativně v klidu... asi tak v klidu jak může být každej průměrnej student během zkouškovýho, NICMÉNĚ, na tomhle svým "relativním klidu" jsem musela docela zamakat a nebylo to tak hned a tak easy a to je to, o čem chci dneska psát.

    Budu předpokládat, že bych Vás teď měla uvedený do kontextu náplně mých posledních dní a že máte pořád v plánu dočíst tenhle článek. Myslím si, že pakliže chcete porozumět a posuzovat nějakou situaci, tak je kontext ve většině případů naprosto zásadní. Ještě jednou Vám to klidně zopakuju, protože vím, že kdybych řekla, ať si to přečtete znova, tak to stejně neuděláte: KONTEXT je ve většině případů, které chcete posuzovat, naprosto ZÁSADNÍ.

    A právě ten kontext, ten nám všem občas chybí, když v záplavu emocí narychlo hodnotíme a  posuzujeme situace jiných lidí.
    Když mi do directu píšete, že mě obdivujete za tu disciplínu, že byste chtěli mít taky takovou vůli jako já a že nechápete tu vytrvalost s jakou se na zkoušky připravuju... to jsou přesně ty momenty, ve kterých se na ten kontext zapomíná (a kdy si buším učebnicí o hlavu a říkám "ne to teda nechceš").
    Nebudu lhát, že mi to nelichotí a že ty zprávy nejsou krásný, to ne, jsem ráda za každou zpětnou vazbu a moc za ni děkuji, ale jednou pro vždy- Všechno má svoje světlé i stinné stránky.

    Ve finále je ta má systematičnost dobrá, ale věřte mi, že ctižádostivost a perfekcinosimus mi umí občas strašně zavařit a jak jsem psala už o pár odstavců výš; ten relativní "klid" mě stojí denně docela dost úsilí a neustále na něm musím pracovat.

    Sebekritika, stres, úzkost, obavy z neúspěchu, nízká sebedůvěra ve vlastní znalosti, neustálé zvyšování nároků a hodnocení sebe sama podle (ne)úspěchů a výsledků- to už nezní moc lákavě co?
    To je ten skrytý obsah mojí disciplíny, to je ta odvrácená stránka, kterou můžete přehlížet, když si říkáte "wow". Stejný "wow" si já říkám zase u lidí, kteří dokáží být v klidu a se zdravou dávkou sebevědomí zvládají proplouvat životem bez vyvíjení přílišného tlaku na sebe sama.

    Spousta lidí si může myslet že se honím za Áčkama kvůli stýpku nebo kvůli prestiži, ale tak to není... Když je někdo perfekcionista, musí mít všechno dokonalý, jinak má pocit, že to stojí za hovno. Když perfekcionista studuje vysokou, musí mít dokonalý známky, jinak má pocit, že stojí za hovno on sám. Krom toho, když tuhle povahu od mala nevědomky přiživují rodiče a další autority  frázemi typu:  "škola je základ", "hlavní je mít dobré známky", "vysoká škola je v dnešní době už standart",.... A jsme tam kde jsme.
    Není to stýpko, není to obdiv, není to potřeba dokázat ostatním, že na to mám, je to moje vnitřní tendence přesvědčit sebe samotnou, že za něco stojím a věřte mi nebo ne, fakt to  občas není příjemný, zvlášť když se něco nepovede podle mých představ. Ale to jsou pak přesně momenty, které mě posouvají a které potřebuji, protože ta chvíle, kdy si utřu slzy a řeknu si "nevadí i tak za něco stojíš", to je ta chvíle, kdy se učím žít se svou povahou a mít se doopravdy ráda taková jaká jsem. Neměním svou povahu, prostě ji přijímám a učím se s ní pracovat.

    Když se nad tím zamyslím v dlouhodobějším kontextu, tak od tý doby co jsem na VŠ, tak jsem se strašně posunula. Situace se mi dost ulehčila s humanitním zaměřením, ale do konce života si budu pamatovat jak jsem se svou povahou bojovala na gymplu, kde se po mě chtěla matika, a jiný ošklivosti... jak já si přišla marná a byla jsem? Ne nebyla, stejně jako není marnej nikdo z Vás, kdo třeba nevstáváte v 5:30 kvůli zkouškám, kdo necvičíte 5x týdně, kdo máte prostě jinou povahu a jiný styl přístupu k věcem. Hlavní je mít věci nastavený tak, aby Vám vyhovovaly a působily Vám co nejměnší stres, takže vnímejte sami sebe, svou povahu a snažte se ji vyjít vstříc a nikdy nezapomínejte, že nic není černobílé.

    Mějte se hezky a přežijte zkoušky, pokud taky nějaký máte.

    Kajka X





    Číst dál>>>
    Čaute,
    v dnešním článku si rozebereme jedno krááásnýýý téma, na který si brousím zuby už mrtě dluho. Sled životních událostí a jedno zadání seminárky  mě donutil se hluboce zamyslet a vysmolit něco na téma komunikace. Vzhledem k tomu, že jsem praktická žena, která nerada mrhá svým časem, tak to sfouknu obojí naráz i s článkem pro Vás. (Kks ještě básník  ze mě bude).




    Pozn.: Nemyslím si, že jsem nějakej super řečník, spíš umím poslouchat než mluvit, proto když se chci dobře vyjádřit, tak radši píšu, takže jestli čekáte návod na to, jak mluvit jak z TedX, tak jste tady trošku blbě, sama bych to ráda uměla. No jsem zvědavá co z toho vznikne, ale budu se určitě spíš soustředit na face-to-face komunikaci. 
    Let's begin.


    Všichni z nás denně komunikujeme, sdělujeme si informace a sdílíme s ostatníma svoje myšlenky. Používáme k tomu různé prostředky a jsme v kontaktu jak verbálně, tak skrze různé sociální sítě a média. Nejenže nám komunikace život hodně usnadňuje,  ale také nám ho i dost často komplikuje, když se například kvůli špatný interpretaci, pochopení či jiným nedorozuměním stáváme součástí spousty (ne)zamýšlených konfliktů. Proto je důležitý naučit se být nejen lepším vypravěčem, ale i posluchačem.

    Naučme se poslouchat
    „Většina z nás neposlouchá s úmyslem porozumět. Posloucháme s úmyslem odpovědět.“
    Stephen Covey

    Umění naslouchat je jednou z nejdůležitějších dovedností. Mám pocit, jako kdyby tato schopnost lidem otevírala dveře, protože pokud jste dobrým posluchačem, lidé Vám budou přirozeně rádi vyprávět a Vám se tak automaticky dostane víc příležitostí být součástí mnoha inspirativních rozhovorů. V mnoha případech je tomu ale tak, že posluchač jen čeká na dobu, kdy v rozhovoru nastane jeho čas mluvení, zapomíná vnímat a ještě za hovoru řečníka už přemýšlí nad vlastní reakcí. Neochuzujme sami sebe, vnímejme a naučme se empaticky vcítit do druhých, to je první metou, teprve poté můžeme nějak odpovídat, protože když nepochopíme význam slov, která nám byla řečena, jak pak chceme smysluplně odpovídat? 

    Buďme v přítomnosti
    Během rozhovoru bychom měli být v přítomnosti, plně soustředění na osobu, se kterou hovoříme a nepřemýšlet nad ničím jiným. Se mi to kecá, já vím. Ale tak shodneme se, že není zrovna slušný někoho poslouchat a být při tom na telefonu (viz. Alenka Schillerová vs. Dominik Feri), tak proč by mělo být v pořádku mluvit s někým a vnímat ho jen napůl? Když s někým nechcete mluvit, tak to prostě řekněte, máte na to právo a ta osoba by to měla respektovat, dát Vám čas a počkat až budete schopni normální debaty. Plně se soustředit je těžký a vyžaduje to celkem dost energie, ta se nám ale pak mockrát vrátí v kvalitní a obohacující konverzaci, kterou budeme schopni vést. Jakmile se plně začneme soustředit na hovor, tak nebudeme rozdělovat vlastní energii do několika oblastí současně a najednou se konverzace povede mnohem líp. Trust me. 

    Nevnucujme, ale sdílejme názory (aneb pro některé asi ta hardest part)
    Žijeme ve velmi multikulturní době, která všem nabízí nespočet názorů, možností a postojů. V některých případech nemůže být konverzace ani dokončena, poněvadž na mnoho otázek lze odpovědět pouze subjektivně a žádná jednoznačná a správná odpověď na ně neexistuje. Díky týhle různorodosti názorů se můžou lidi pohádat fakt kvůli čemukoliv, a proto je celkem důležitý naučit se přijímat názory všech, bez ohledu na to, že s nimi nemusíme souhlasit (jo taky jsem se to musela naučit, jo je mi líp, do tý doby než teda narazím na někoho, kdo to pořád nechápe). Pokud s někým vedeme konverzaci musíme předpokládat, že se vším co řekneme nebude souhlasit a myslím si, že stejně jako nám náš posluchač dává prostor na vyjádření svého názoru, tak my bychom měli dát tento prostor i jemu. Samozřejmě je rozdíl mezi klidným sdělením vlastního názoru, v ideálním případě i jeho racionálním odůvodněním, ve srovnání s poučováním a opravováním, v mnoha případech s agresivním podtónem. Toho bychom se měli všichni vyvarovat, protože to je automatický spouštěč zpětné obranné reakce. Pokud jsme my ti, kteří nesouhlasí, tak si vždycky můžem na opačným názoru najít něco, v čem nás obohatil a při nesouhlasu začít například se sdělením tohohle poznatku. Anyway, když ani tohle nezabere a komunikaci není možný vést v klidu, (tím chci říct, pokud nás i tak pořád někdo přesvědčuje o svojí jediný a nejlepší pravdě), tak bych se tím asi nijak zvlášť nezabývala, protože každý má právo na názor a ať už je jakkoliv nesprávný, my nikoho nemůžeme přesvědčovat o tom našem a nikdo nemůže přesvědčovat nás zas o tom svým. Buďmě prostě happy, že my máme podle sebe ten svůj správnej a jsme na tom líp. 

    Ptejme se správně 
    Mockrát se mi stalo, že jsem během konverzace měla pocit, jako kdybych ji nesla celou sama. Hroznej pocit faktžefakt. Zásoba otázek, kterými jsem se snažila rozproudit hovor, se rychle tenčila a pak jsem si uvědomila, že pokud chceme slyšet „správné“ odpovědi, musíme se na ně také „správně ptát“. Stačí nahradit jednoduché uzavřené otázky, které mohou mít mnohdy sugestivní charakter, otázkami otevřeného typu a hned tak dáváme druhým nekonečnou svobodu skutečně vyjádřit jejich pocity. Jen si porovnejte ten rozdíl v následujících dvou otázkách:
    „Chutnalo ti to?“ -> Lze odpovědět pouze ano/ ne.
    „Jak to chutnalo?“ -> Odpověď lze formulovat svými slovy, popisujeme individuální pocity.

    Tenhle trýček bych doporučila zejména všem těm vypisovacím baličům na internetech. Znáte to, takový to jak Vám na messengeru borec napíše "Ahoj" "Jak se máš" (v tom horším případě jen "Cs mas se?) a pak se starej, fakt twl co tomu dát nějakou úroveň pánové? 

    Nenadstavujme své vlastní zkušenosti a nedávejme nevyžádané rady
    Při konverzaci máme tendence reagovat. To je docela v pohodě, ale k týhle tendenci bychom si měli ještě osvojit znalost kdy a jak, protože v mnoha případech svými reakcemi můžeme spíš situaci zhoršit. Když nám někdo vypráví vlastní příběh a my ho ještě před tím než skončí začneme přímo bombardovat slovy „A to já když byla v této situaci…“/ „ Já mám zase zkušenost s tím…“/ „Mně se zase stalo to, že…“ , tak nejenže tím ztratíme šanci slyšet vyvrcholení celého příběhu (ve kterým se často skrývá nejvíc důležitá pointa), ale utneme si taky příležitost být dobrým posluchačem, který dokáže vyslechnout a podpořit (a to nechceš). O nevyžádané rady, ať už jsou sebevíc užitečné, nikdo nestojí a pokud je budeme rozdávat na potkání, tak přijdou vniveč. Stejně tak nikoho nezajímá, že my jsme to zažili taky, že my jsme to museli taky zvládnout, že my tohle a že my tamto. Proto je důležitý nejprve zjistit, zda-li o naše vyjádření vůbec dotyčný stojí a pak mu je teprve taktně podat. 

    Myslím si, že při rozhovoru není nutný se neustále držet nějakejch předepsanejch pravidel a myslet na různý načtený poučky z googlu který nám mají zaručit „dobrou komunikaci“. 
    Co to vlastně je ta dobrá komunikace? Pro každýho z nás může kvalitní rozhovor vypadat jinak, ale předpokládám, že by měl být upřímný, bez zbytečných hádek, urážek a co je nejdůležitější; měl by sloužit svému účelu. Tím chci říct, že nemůžeme od každýho rozhovoru očekávat, že se vyvine v hlubokou filozofickou diskuzi. Když tlacháme s kámoškou nad kávou, když si vyprávíme vtipy s rodinou (miluju náš rodinej chat btw, nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala bylo jeho založení fakt), když se domlouváme s partnerem, co je potřeba nakoupit v obchodě,… Každý tento rozhovor je nějakým typem komunikace, každý má jiná kritéria a každý by nám měl přinášet něco pozitivního. Ať už jsou to nové informace, smích nebo mlíko v lednici. 

    Když už se schyluje k nějaký nepěkný diskuzi, je podle mě nejdůležitější zpomalit a zamyslet se, jestli je opravdu vhodný vypustit z pusy to, co máme na jazyku. Nebylo by lepší počkat na vhodnější chvíli? Nebo svá slova dokonce spolknout a neříkat vůbec? Přinesou něco dobrého? Ne vždy je tahle introspekce možná a my tak někdy říkáme věci, který ani nechceme, v afektu reagujeme tak, jak bychom nikdy nereagovali a pak svých slov akorát litujeme. 

    Slova mají obrovskou moc, nicméně my jsme ti kouzelníci, kteří je mají pod kontrolou a tak stejně jako můžeme zlou kletbu vyřknout, můžeme ji později také stáhnout zpět. To je důvod, proč se se slovy naučit zacházet. Mohou nás jako bílá magie chránit a léčit, ale stejně tak dokáží zraňovat a ubližovat jako to dokáže černá magie. My jako kouzelníci bychom měli vědět jaká zaříkávadla použít, aby naše slova byla tou bílou magií. 
    Číst dál>>>
    Older
    Stories

    Hello, it´s me

    Hello, it´s me
    Studentka psychologie, která se tu rozhodla sdílet svoje rádoby chytrý řeči ze života mezi činkama a horou knih. Pro sebe i pro ostatní. Doufám, že se Vám bude číst dobře a že se budete rádi vracet. Kajka x

    Kde mě najdete

    • email
    • facebook
    • instagram

    Rubriky

    Filozofuju Fitness Učení Život

    Created with by BeautyTemplates | Distributed By Gooyaabi Templates

    Back to top