Ahoj,

pozn.: hodně unavený ahoj, který Vás zdraví uprostřed zkouškovýho... fňukytyfňuk...

Aktuálně můj život vypadá asi tak, že ráno v 5:30 vstanu, jdu se na 2,5 hodiny věnovat neurologii, dopoledne se učím na 1. nejbližší zkoušku a odpoledne se (pro změnu) učím na 2. nejbližší zkoušku. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem ten budík ani jednou nezamáčkla, že občas nepotřebuju vypnout a taky že v průběhu pilného studia nikdy neprokrastinuju a nezabrousím do hlubin internetů, každopádně i tak se pořád držím plánu. A držet se plánu je plán.

Cvičit jsem nepřestala. Když bylo fitko zavřený, tak jsem se pokoušela o různý parodie na trénink doma- což mě teda extrémně jebalo mozek, páč mě to vůůůbec oproti klasickýmu tréninku v pořádně zapoceným gymu nebavilo, takže hned jak to šlo, zavázala jsem statečně roušku a s hrdostí a pýchou jsem věrně zavítala do svých známých teritorií. Aktuálně mívám tréninky zhruba od 6 do 8 večer, cca 4-5x týdně a ne, vždycky se mi na ně nechce a díky bohu za nakopávač.

Pozn.: Nakopávač, kterej teda pak cítím ještě v 1 ráno, což teda vzhledem k tomu budíčku a mýmu "anxiety overthinking" není zrovna suprčupr kombo, anyway cvičí se mi líp večer, když už mám školní povinnosti za sebou a jakžtakž "čistou hlavu".

Proč to píšu nevím, nechci litovat kvůli zkouškám, učení ani vstávání, nepotřebuju (strong independt women promluvila twl). Jednak vím, že by situace mohla být klidně horší, chápej- předměty těžší a můj mozek menší (ne to asi nejde už) a jednak vím, že tenhle systém je ten nejlepší, kterej jsem si mohla nastavit, abych za a) udělala zkoušky za b) udělala zkoušky a doopravdy se naučila danou látku a za c) udělala zkoušky, naučila se danou látku a zapamatovala si ji na delší časový úsek než týden. Protože trocha zodpovědnosti v těch 20 už přijít musela, nenaděláš nic.
Krom toho všechen tenhle binec kolem tréninků a zkoušek je stejně moje volba, protože kdo chce vystudovat? Já? Kdo nechce mít rozkydlou prdel? No taky já. Takže prostě nestěžovat si a dělat. Naštěstí mi obor, kterej studuju dává mega smysl, což značně ulehčuje celou situaci, protože se učím s chutí a baví mě to. Kdybyste do mě takhle chtěli hustit matiku, tak bych takhle nepsala, tomuver brácho.

Závěr: jsem relativně v klidu... asi tak v klidu jak může být každej průměrnej student během zkouškovýho, NICMÉNĚ, na tomhle svým "relativním klidu" jsem musela docela zamakat a nebylo to tak hned a tak easy a to je to, o čem chci dneska psát.

Budu předpokládat, že bych Vás teď měla uvedený do kontextu náplně mých posledních dní a že máte pořád v plánu dočíst tenhle článek. Myslím si, že pakliže chcete porozumět a posuzovat nějakou situaci, tak je kontext ve většině případů naprosto zásadní. Ještě jednou Vám to klidně zopakuju, protože vím, že kdybych řekla, ať si to přečtete znova, tak to stejně neuděláte: KONTEXT je ve většině případů, které chcete posuzovat, naprosto ZÁSADNÍ.

A právě ten kontext, ten nám všem občas chybí, když v záplavu emocí narychlo hodnotíme a  posuzujeme situace jiných lidí.
Když mi do directu píšete, že mě obdivujete za tu disciplínu, že byste chtěli mít taky takovou vůli jako já a že nechápete tu vytrvalost s jakou se na zkoušky připravuju... to jsou přesně ty momenty, ve kterých se na ten kontext zapomíná (a kdy si buším učebnicí o hlavu a říkám "ne to teda nechceš").
Nebudu lhát, že mi to nelichotí a že ty zprávy nejsou krásný, to ne, jsem ráda za každou zpětnou vazbu a moc za ni děkuji, ale jednou pro vždy- Všechno má svoje světlé i stinné stránky.

Ve finále je ta má systematičnost dobrá, ale věřte mi, že ctižádostivost a perfekcinosimus mi umí občas strašně zavařit a jak jsem psala už o pár odstavců výš; ten relativní "klid" mě stojí denně docela dost úsilí a neustále na něm musím pracovat.

Sebekritika, stres, úzkost, obavy z neúspěchu, nízká sebedůvěra ve vlastní znalosti, neustálé zvyšování nároků a hodnocení sebe sama podle (ne)úspěchů a výsledků- to už nezní moc lákavě co?
To je ten skrytý obsah mojí disciplíny, to je ta odvrácená stránka, kterou můžete přehlížet, když si říkáte "wow". Stejný "wow" si já říkám zase u lidí, kteří dokáží být v klidu a se zdravou dávkou sebevědomí zvládají proplouvat životem bez vyvíjení přílišného tlaku na sebe sama.

Spousta lidí si může myslet že se honím za Áčkama kvůli stýpku nebo kvůli prestiži, ale tak to není... Když je někdo perfekcionista, musí mít všechno dokonalý, jinak má pocit, že to stojí za hovno. Když perfekcionista studuje vysokou, musí mít dokonalý známky, jinak má pocit, že stojí za hovno on sám. Krom toho, když tuhle povahu od mala nevědomky přiživují rodiče a další autority  frázemi typu:  "škola je základ", "hlavní je mít dobré známky", "vysoká škola je v dnešní době už standart",.... A jsme tam kde jsme.
Není to stýpko, není to obdiv, není to potřeba dokázat ostatním, že na to mám, je to moje vnitřní tendence přesvědčit sebe samotnou, že za něco stojím a věřte mi nebo ne, fakt to  občas není příjemný, zvlášť když se něco nepovede podle mých představ. Ale to jsou pak přesně momenty, které mě posouvají a které potřebuji, protože ta chvíle, kdy si utřu slzy a řeknu si "nevadí i tak za něco stojíš", to je ta chvíle, kdy se učím žít se svou povahou a mít se doopravdy ráda taková jaká jsem. Neměním svou povahu, prostě ji přijímám a učím se s ní pracovat.

Když se nad tím zamyslím v dlouhodobějším kontextu, tak od tý doby co jsem na VŠ, tak jsem se strašně posunula. Situace se mi dost ulehčila s humanitním zaměřením, ale do konce života si budu pamatovat jak jsem se svou povahou bojovala na gymplu, kde se po mě chtěla matika, a jiný ošklivosti... jak já si přišla marná a byla jsem? Ne nebyla, stejně jako není marnej nikdo z Vás, kdo třeba nevstáváte v 5:30 kvůli zkouškám, kdo necvičíte 5x týdně, kdo máte prostě jinou povahu a jiný styl přístupu k věcem. Hlavní je mít věci nastavený tak, aby Vám vyhovovaly a působily Vám co nejměnší stres, takže vnímejte sami sebe, svou povahu a snažte se ji vyjít vstříc a nikdy nezapomínejte, že nic není černobílé.

Mějte se hezky a přežijte zkoušky, pokud taky nějaký máte.

Kajka X