Intelektuální psaní

Ahoj,

pozn.: hodně unavený ahoj, který Vás zdraví uprostřed zkouškovýho... fňukytyfňuk...

Aktuálně můj život vypadá asi tak, že ráno v 5:30 vstanu, jdu se na 2,5 hodiny věnovat neurologii, dopoledne se učím na 1. nejbližší zkoušku a odpoledne se (pro změnu) učím na 2. nejbližší zkoušku. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem ten budík ani jednou nezamáčkla, že občas nepotřebuju vypnout a taky že v průběhu pilného studia nikdy neprokrastinuju a nezabrousím do hlubin internetů, každopádně i tak se pořád držím plánu. A držet se plánu je plán.

Cvičit jsem nepřestala. Když bylo fitko zavřený, tak jsem se pokoušela o různý parodie na trénink doma- což mě teda extrémně jebalo mozek, páč mě to vůůůbec oproti klasickýmu tréninku v pořádně zapoceným gymu nebavilo, takže hned jak to šlo, zavázala jsem statečně roušku a s hrdostí a pýchou jsem věrně zavítala do svých známých teritorií. Aktuálně mívám tréninky zhruba od 6 do 8 večer, cca 4-5x týdně a ne, vždycky se mi na ně nechce a díky bohu za nakopávač.

Pozn.: Nakopávač, kterej teda pak cítím ještě v 1 ráno, což teda vzhledem k tomu budíčku a mýmu "anxiety overthinking" není zrovna suprčupr kombo, anyway cvičí se mi líp večer, když už mám školní povinnosti za sebou a jakžtakž "čistou hlavu".

Proč to píšu nevím, nechci litovat kvůli zkouškám, učení ani vstávání, nepotřebuju (strong independt women promluvila twl). Jednak vím, že by situace mohla být klidně horší, chápej- předměty těžší a můj mozek menší (ne to asi nejde už) a jednak vím, že tenhle systém je ten nejlepší, kterej jsem si mohla nastavit, abych za a) udělala zkoušky za b) udělala zkoušky a doopravdy se naučila danou látku a za c) udělala zkoušky, naučila se danou látku a zapamatovala si ji na delší časový úsek než týden. Protože trocha zodpovědnosti v těch 20 už přijít musela, nenaděláš nic.
Krom toho všechen tenhle binec kolem tréninků a zkoušek je stejně moje volba, protože kdo chce vystudovat? Já? Kdo nechce mít rozkydlou prdel? No taky já. Takže prostě nestěžovat si a dělat. Naštěstí mi obor, kterej studuju dává mega smysl, což značně ulehčuje celou situaci, protože se učím s chutí a baví mě to. Kdybyste do mě takhle chtěli hustit matiku, tak bych takhle nepsala, tomuver brácho.

Závěr: jsem relativně v klidu... asi tak v klidu jak může být každej průměrnej student během zkouškovýho, NICMÉNĚ, na tomhle svým "relativním klidu" jsem musela docela zamakat a nebylo to tak hned a tak easy a to je to, o čem chci dneska psát.

Budu předpokládat, že bych Vás teď měla uvedený do kontextu náplně mých posledních dní a že máte pořád v plánu dočíst tenhle článek. Myslím si, že pakliže chcete porozumět a posuzovat nějakou situaci, tak je kontext ve většině případů naprosto zásadní. Ještě jednou Vám to klidně zopakuju, protože vím, že kdybych řekla, ať si to přečtete znova, tak to stejně neuděláte: KONTEXT je ve většině případů, které chcete posuzovat, naprosto ZÁSADNÍ.

A právě ten kontext, ten nám všem občas chybí, když v záplavu emocí narychlo hodnotíme a  posuzujeme situace jiných lidí.
Když mi do directu píšete, že mě obdivujete za tu disciplínu, že byste chtěli mít taky takovou vůli jako já a že nechápete tu vytrvalost s jakou se na zkoušky připravuju... to jsou přesně ty momenty, ve kterých se na ten kontext zapomíná (a kdy si buším učebnicí o hlavu a říkám "ne to teda nechceš").
Nebudu lhát, že mi to nelichotí a že ty zprávy nejsou krásný, to ne, jsem ráda za každou zpětnou vazbu a moc za ni děkuji, ale jednou pro vždy- Všechno má svoje světlé i stinné stránky.

Ve finále je ta má systematičnost dobrá, ale věřte mi, že ctižádostivost a perfekcinosimus mi umí občas strašně zavařit a jak jsem psala už o pár odstavců výš; ten relativní "klid" mě stojí denně docela dost úsilí a neustále na něm musím pracovat.

Sebekritika, stres, úzkost, obavy z neúspěchu, nízká sebedůvěra ve vlastní znalosti, neustálé zvyšování nároků a hodnocení sebe sama podle (ne)úspěchů a výsledků- to už nezní moc lákavě co?
To je ten skrytý obsah mojí disciplíny, to je ta odvrácená stránka, kterou můžete přehlížet, když si říkáte "wow". Stejný "wow" si já říkám zase u lidí, kteří dokáží být v klidu a se zdravou dávkou sebevědomí zvládají proplouvat životem bez vyvíjení přílišného tlaku na sebe sama.

Spousta lidí si může myslet že se honím za Áčkama kvůli stýpku nebo kvůli prestiži, ale tak to není... Když je někdo perfekcionista, musí mít všechno dokonalý, jinak má pocit, že to stojí za hovno. Když perfekcionista studuje vysokou, musí mít dokonalý známky, jinak má pocit, že stojí za hovno on sám. Krom toho, když tuhle povahu od mala nevědomky přiživují rodiče a další autority  frázemi typu:  "škola je základ", "hlavní je mít dobré známky", "vysoká škola je v dnešní době už standart",.... A jsme tam kde jsme.
Není to stýpko, není to obdiv, není to potřeba dokázat ostatním, že na to mám, je to moje vnitřní tendence přesvědčit sebe samotnou, že za něco stojím a věřte mi nebo ne, fakt to  občas není příjemný, zvlášť když se něco nepovede podle mých představ. Ale to jsou pak přesně momenty, které mě posouvají a které potřebuji, protože ta chvíle, kdy si utřu slzy a řeknu si "nevadí i tak za něco stojíš", to je ta chvíle, kdy se učím žít se svou povahou a mít se doopravdy ráda taková jaká jsem. Neměním svou povahu, prostě ji přijímám a učím se s ní pracovat.

Když se nad tím zamyslím v dlouhodobějším kontextu, tak od tý doby co jsem na VŠ, tak jsem se strašně posunula. Situace se mi dost ulehčila s humanitním zaměřením, ale do konce života si budu pamatovat jak jsem se svou povahou bojovala na gymplu, kde se po mě chtěla matika, a jiný ošklivosti... jak já si přišla marná a byla jsem? Ne nebyla, stejně jako není marnej nikdo z Vás, kdo třeba nevstáváte v 5:30 kvůli zkouškám, kdo necvičíte 5x týdně, kdo máte prostě jinou povahu a jiný styl přístupu k věcem. Hlavní je mít věci nastavený tak, aby Vám vyhovovaly a působily Vám co nejměnší stres, takže vnímejte sami sebe, svou povahu a snažte se ji vyjít vstříc a nikdy nezapomínejte, že nic není černobílé.

Mějte se hezky a přežijte zkoušky, pokud taky nějaký máte.

Kajka X

Ahoj, po celkem dlouhý době.

Ahoj!

Je zajímavý, že vždy dycky když píšu článek, tak zpravidla začínám od nadpisu. Dneska ne. Nevím jaký název ponese dnešní post, ale vím, že chci psát, so leťs do it.

Ahoj!

Je 6:00 ráno, já vypínám budík a okamžitě vstávám. Vlastně teda spíš vystřeluju z ložnice stylem hodným čerta v krabičce. V krabičce, ve který byl zavřenej sakra dlouho, páč na tenhle den čekal tak nějak skoro celej svůj život.


Co myslíte? Dá se tohle považovat jako dobrej začátek prvního dne na vysoký?

Samozřejmě, že jsem si šla dát sprchu, ačkoliv to normálně nedělám a samozřejmě, že jsem každý běžný krok od přípravy snídaně až po obléknutí minimálně 3x pečlivě zvažovala- říká Vám něco efekt motýlích křídel? Jestli ne, tak tady si můžete přečíst o čem mluvím. Welcome to my life.

Btw k tý snídani jsem měla ovesnou kaši, shodou náhod jsem ji snídala i když jsem šla do prváku na gympl, tak mi to přišlo docela vtipný, ačkoliv na tom není vlastně nic vtipnýho, páč kaše snídám docela často. Welcome to my life vol2.  A ne, není to kvůli tomu, že je to děsně fancy na instáčí, ale spíš protože to je rychlý- jím je totiž rovnou z hrnce, takže tak.

Hned jak jsem za sebou zavřela dveře od bytu, tak jsem se začala proklínat za svůj ohoz. Kdo sakra nosí první den do školy šaty? "Chceš snad ještě víc upozornit na to, že jsi něco jako prvňák? A copánky by nebyly?" Batoh asi nemusím komentovat, ten totiž můj outfit prvačky nadržené po všech nových informacích ještě víc podtrhnul. No nic.

Celou cestu do školy jsem měla pocit, jako kdyby každý kolem koho projdu věděl, že já jsem ta prvačka, co jde poprvé na katedru, ta prvačka, co vlastně ani neví kde má třídu a netuší ani kudy půjde. Mobil se zapnutejma google maps jsem se snažila držet co nejvíc nenápadně to šlo, ale stejně jsem měla pocit, jak kdybych místo Iphonu nesla 65" televizi.

Když jsem po strastiplné cestě dorazila na katedru, tak jsem se naštěstí mohla začít bavit s děckama, co jsem znala už ze seznamováku. Fakt lidi, vřele doporučuju, jestli se první den školy nechcete cítit ještě hůř než nejhůř, tak někam před školou jeďte, páč si fakt nedovedu představit, že bych krom organizačních a studijních věcí musela ještě řešit to, že tam budou lidi, který jsem v životě neviděla  a že dost možná budou minimálně stejně divný jako já. Takhle jsem tam přišla všem jsem aspoň mohla na féra říct, že doufám, že jsou minimálně stejně nervní jak já.

Co se týče výuky tak jsem měla pocit, že po pár úvodních větách každýho profesora (doktora, docenta, specialisty a nwm čeho všeho ještě) mi asi rupne hlava. Jakoby 3 měsíční pauza byla asi málo, co si budem a 1.5 hodiny je taky něco jinýho než 45 minut jak jsme byli zvyklí na střední. Nicméně vzhledem k tomu, že většina informací, které nám ten den byly sděleny, se týkala organizačních záležitostí a klasifikací předmětů, tak jsem přežila, anyway rozhodně si nemyslete, že jsme se jako neučili.

Za první týden školy jsme již stihli obdržet 4 témata seminárek a 2 zadání na průběžné úkoly. #studentslife

!!Ale tohle všechno je nulový stres oproti tomu, co zažijete, až si budete chtít zapsat nějakej předmět ve Stagu. To je jiná prča, hlavně když Vám pak první den školy oznámí, že systém v den předzápisu nějak nefungoval a předmět, kterej jste si vesele zaspali na nějake čas, kterje Vám sedí do rozvrhu si musíte znovu zapsat ručně a že pro tyto účely bude kolovat po třídě papír. Zepředu. A vy to všecko sledujete... no hádejte odkud.... zezadu. :D

N byt jsem se vrátila poměrně psychicky vyčerpaná, možná i díky tomu, že poslední přednáška se týkala základů anatomie a fyziologie a bylo nám sděleno, že během obou semestrů v prvním ročníku navštívíme pitevnu. Jakože já, který se dělá zle už jen když se řekne slovo žláza nedej bože céva, půjde na pitevnu... no ještě mě čeká dost výstupů z komfortní zóny, but I somehow enjoy it.

Jsem upřímně zvědavá co přinesou další dny na zdejším ústavu. Nervozita z prvního dne už mě opustila, nicméně nahradila ji nervozita z uvědomění jak je ten zimní semestr zatraceně krátkej.


Doufám že Váš první den na nový škole ať už to je střední nebo vejška byl úspěšnej a přeju Vám tímto mnoho úspěchu ve Vašem následujícím studiu.

Ps.: Taky doufám, že četnost článků tady na blogu nebude nižší naúkor četnosti seminárních a jiných prací, které budu muset psát do školy. But you know what. I manage it.

x Kajka