Intelektuální psaní

Přesně před rokem jsem si začala psát deník. V den svých 23 narozenin. Tehdy jsem si stanovila několik cílů, které jsem se do svých příštích narozenin přála naplnit. Nejvíc jsem si ale přála to stejné, co mi přáli i všichni ostatní; "všechno nejlepší". 

Nevím jestli je to deníkem, ale můj život od té doby nabral dost rychlý spád. Možná proto mám tak ráda psaní. Verbalizace myšlenek mě nutí zpomalit, zamyslet se a vnést (alespoň zdánlivý) systém tam, kde vládne chaos. 

Dnes se tady zamýšlím nad tím, jestli se mi moje cíle podařilo naplnit. Jen jsem dopsala tuto větu, letí mi hlavou myšlenka "A co když ne? Co když se mi to nepodařilo? Selhala jsem? Jsem kvůli tomu neúspěšný člověk. Nejsem nejlepší a nikdy nebudu. Musím se víc snažit". Pomalu vydechuji a dávám si práci se zvědoměním toho, že se moje hodnota neodvíjí od splněných položek na pomyslném seznamu cílů. Cítím úlevu a vděčnost za to, že to sama se sebou nevzdávám. 

Celý život žiji s představou, že bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další. Žiji s představou, že od rozdělené práce se neodchází a není v pořádku cokoliv vzdávat předčasně. Také žiji s představou, že si vše musím zasloužit a že jen za tvrdou práci náleží zasloužená odměna. Další má představa spočívá v přesvědčení o tom, že když nebudu říkat a dělat věci určitým způsobem, nebudu dost dobrá a ostatní mě nebudou mít rádi. Docela slušná dávka stereotypů, co říkáte...  

Pojďme si je společně v krátkosti rozebrat. 

• Bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další.

Je v pořádku své vlastní cíle měnit. Je v pořádku si v průběhu kráčení po určité cestě uvědomit, že nám ta cesta nevyhovuje a potřebujeme ji změnit. Je ale úplně stejně v pořádku tu stejnou cestu, která nám už nevyhovuje dojít do cíle, protože zbývá už jen kousek. A my nechceme zahodit doposud vynaložené úsilí. Jediná otázka, kterou si potřebujeme v daný moment položit je; "stojí mi to za to?". 

Tohle z Vás asi už nikdo nečekal. Já jsem to teda rozhodně nečekala. Teď by se hodil rádoby vtípek ze sekce jak si Karel Gott přebírá zlatého slavíka, kterého "rozhodně nečeká", ale ušetřím Vás toho. Nemáte zač. Krom toho ten vtípek stejně není úplně na místě, poněvadž já to narozdíl od Goťáka fakt nečekala.

Možná se Vám honí hlavou co tak najednou? Proč tady tady a teď, po 3!!! letech, píšu nový článek. Zajímaly by mě Vaše tipy, nicméně Vás možná zklamu, poněvadž důvod je v celku pragmatický a sice, že mi začalo chybět necenzurované sdílení vlastních myšlenek, primitivního unohumoru a začala jsem si chybět já. A když jsem se zamyslela, našla jsem se tady. 

V průběhu 3 let se toho stalo mnoho. A bylo to jízda. Zcela upřímně mohu svatosvatě přísahat, že pokaždé na Silvestra prohlašuji "to byl ten nejvíc nejhustější rok, který jsem zatím zažila". A díky bohu jsem byla za tuto větu zatím pokaždé vděčná. Není to nuda přátelé a není to nuda dokonce taková, že nějaká telenovela by si mě mohla najmout jako scriptwritera a ještě by mě museli krotit. Inspirace mám totiž mnoho a zkušeností ještě více. 

Když jsem u těch zkušeností, nemohu opomenout to, že jsem v rámci těch 3 let stihla úspěšně odstátnicovat, dostat se na magistra, 2x se přestěhovat, vystřídat různá zaměstnání, ale taky úspěšně vyhořet, rozejít se a zase se sejít, přeskládat vlastní priority a tak nějak neustále testovat (nejen) svoje vlastní limity. Mnoho práce za mnou, mnoho práce přede mnou. A vypadá to, že tento blog a Vy toho teď začínáte být opět součástí. Jste rádi, žejo?! Žejo?!?! 

Možná by bylo v dnešní době víc in založit instagramový účet a sdílet to všechno tam, ale já jsem stará škola a na reelska se radši dívám než že bych je točila. Sorry not sorry. Krom toho mi zkrátka statická textová forma projevu přirostla k srdci. Stejně jako tenhle blog, kterej byl už v době svého vzniku težce out dated. Takže vlastně vše při starém a já si jdu opět svoji cestou a učím se na ni být hrdá. Here we go. Again.

Aktuálně jsem v páťáku na magistru a čekají mě státnice #hidingpainsmile.  Jsem taky frekventantkou psychoterapeutického výcviku a věřím, že všechno co jsem doposud prožila a co teď prožívám jednou zužitkuju ve vlastní praxi. 

Smyslem dnešního článku není nic a vlastně všechno. Nevím jak vy, ale vnímám v tom paralelu k životu. Co se týká veškerých mých zapeklitých životních "situací" , vždycky jsem si myslela "tak tohle se mi rozhodně nemůže stát" a vždycky mě pak okolnosti přesvědčily, že teda jako určitě může. A věřte mi, že jsem hodně opatrná se slovy "vždycky" a nikdy", ale možná se mi to vše stát muselo, právě protože jsem byla přesvědčená o tom, že nemůže. 

Bylo mi tak 13 a na preventivním workshopu o poruchách přijmu potravy jsem si říkala "tohle se mi nikdy nemůže stát". Utekl rok a diagnóza byla na světě. Úplně stejně jsem to vnímala i při promocích. Držela jsem v ruce červený diplom a vlastně dodnes nevěřím tomu, že se mi podařilo to, o čem jsem už na gymplu snila. Stejný scénář se opakoval u rozchodu, ale i následného obnovení vztahu. U všeho jsem byla předem bytostně přesvědčená o rezolutním "rozhodně ne, nikdy, neexistuje". 

Dnes už nejsem přesvědčená o ničem. A je to děsná svoboda a úleva, ale zároveň i stres, nejistota a vlastně taková dvousečná zbraň, díky které se cítím na jednu stranu osvobozená od svazujících "pravidel a neměnných pravd", ale zároveň se necítím stabilně ukotvená ve svém životě a hledám si pevné zdroje a něco, o co můžu opřít a čemu mohu věřit. Zkouším a testuju co mi dělá mi radost, zažívám u toho flow a jsem v kontaktu sama se sebou. Určitě o té cestě napíšu článek, jsem sama zvědavá, kam mě to dovede. 

Díky, že jste dočetli až sem.

Kajka X

Ahoj.


Já vím, že se říká, že na velikosti nezáleží. Ale jedna věc je, že se toho říká hodně a druhá věc je, že když na velikosti nezáleží, proč se teda říká "raduj se z maličkostí?"... jako pěkný, ale ono když se člověk raduje z každý prkotiny, tak ho pak taky každá prkotina může o to víc nasrat... nebo ne? No, pokusím se tomu v rámci dnešního článku přijít na kloub.

Ahoj. (pozn. naštavně bušíc do klávesnice notebooku jednotlivá slova)


Upřímně jsem si nemyslela, že někdy budu psát článek na téma strava, emoční jedení a iifym, nicméně situace si to žádá a tak jsem sebrala odvahu a jdu něco sesmolit.


Musím říct, že se mi do tohohlenctoho tématu moc nechtělo a k sepsání článku mě dohnala tak nějak situace, kterou poslední dobou (tím myslím tak 2-3 roky) sleduji na sociáních sítích; Každý druhý je online trenér, případně certifikovaný fitness couch. Když ne to, tak má neviditelný diplom v oblasti výživy a když ani to ne, tak má za sebou historii PPP a link na vlastní e-book za 20 éček v "biu".

Prosimvás. Takhle se možná dělá těžkej byznys, ale rozhodně se takhle nepomáhá lidem. Lidem, kteří tápou a nevědí, který "zaručený" pravdě uvěřit. Lidem, kteří chtějí v tom lepším případě prostě zhubnout, být zdraví a cítit se dobře jak fyzicky tak psychicky.
V tom horším případě hledaj pomoc lidi, co mají už dojebanou psychiku a myslej si, že hubenější budou šťastnější. Taky jsem si to dřív myslela. A musela jsem se několikrát přesvědčit, že to tak není. A možná proto tady teď sedím a mám potřebu křičet do světa, že to tak fakt ne-fun-gu-je.

Na začátek musím podotknout, že stravování a jídlo obecně je strašně moc kontroverzní téma. Proč? To je dobrá otázka... možná protože tak úzce souvisí s naším zdravím, možná protože tolik ovlivňuje to, jak se cítíme a jak vypadáme, což zase ovlivňuje to, jak nás vnímají ostatní, a to zpětně zas ovlivňuje to, jak se cítíme my a takhle pořád dokola... občas mám pocit, že z těhlech konsekvencí zešílím. Nicméně vzhledem k tomu, že chceme být všichni zdraví, cítit se i vypadat dobře, tak je celkem logický, že v těch dietních stylech vedoucích k "zdravému a šťastněmu" životu pořád tak šťouráme, hledáme ty nejsprávnější a zároveň řešíme když někdo něco dělá trochu jinak.

A takhle vznikají ty různý výživový směry. Lidé hledají, zkoušejí a najednou je tu 21. století a my se dočítáme o lowcarb& highfat, ale v zápětí na nás vyskakuje lowfat& highcarb. Paleo se snoubí s keto a iifym nahrazuje intuitivní strava a mindfulness eating. Twl už jsem na tyhle výstřelky stará a upřímně mě ani už žádný horký novinky moc nevzrušujou.

Nechci se tady rozepisovat o tom jak co dělám já, protože to není úplnou podstatou tohohlenctoho článku, ale musím to v rámci kontextu zmínit. Celkem nerada se s lidmi bavím o vlastní dietě, nastavování si příjmu a proč jsem se zkrátka rozhodla vydat cestou iifym a vážení jídla.
Možná je to protože jsem za počítání kalorií byla vždycky odsuzována (chápej "ta divná, co si váží každej gram jídla"), možná protože si teď s odstupem času uvědomuji, že jsem byla odsuzována zčásti právem, poněvadž z počátku pro mě (respektive pro mou rodinu) bylo celé iifym jen snesitelnější formou kontroly nad mým jídelníčkem a má obsese prostě dostala jen nový kabát. Twl trochu to bolí si to přiznat...

...Každopádně dnes s odstupem dejme tomu nějakých 5 let jsem si našla svoje hranice a nedopustím, aby mě čísla v tabulkách nějakým způsobem svazovala. Když mi psychiatrička kdysi dávno tvrdila, že anorexie se jen tak z hlavy dostat nedá, tak jsem jí to nevěřila a myslela jsem si, že mám po roce léčby vyhráno. No... neměla jsem. Ten proces trvá doteď a pořád trvat bude, ale celej život je vlastně proces sám o sobě a každej si balancujeme úplně stejně, akorát prostě jen na jiný lávce.
Krom toho většina fitnessáků si více či méně prošla různejma fázema děsnýho sebezapření a nesmyslný "askeze" střídanou yolo režimem v průběhu vlastního... řekněme... fitness vývoje, protože iifym a celý fitness (nebo jakejkoliv životní styl, o který se snažíte) není a nikdy nebylo nic jasně danýho. Podle mě je to individuální cesta s cílém lepšího já, pro něž musíme něco obětovat, což ale neznamená, že u toho nemůžeme normálně žít.  IIFYM stojí na nějakých základních pravidlech, která si ale upravujeme podle sebe a podle svých priorit. A urovnat si ty priority prostě trvá a nese to s sebou automaticky spoustu změn a přehodnocování názorů.

Zjednodušeně řečeno je to jako s ohněm. Tabulky jsou dobrý sluha, ale zlý pán, protože dokud ovládáte tabulky vy a ne ony Vás, tak jste v cajku, ale jakmile ta čísla začnou být středobodem Vašeho soustředění a Vás to omezuje, tak je načase možná něco změnit.

A přesně tady nastává moment, kdy lidé nemají hledat pomoc o holek, jejichž instagram je postavený na boji s PPP, ale mají hledat odborníky, lékaře a profesionály, kteří jim dokážou pomoci a nebudou se z nich jen snažit vycucat prachy. Nemyslím si, že to každej myslí hned zle, ale to, že má někdo zkušenost z něj automaticky nedělá odborníka. Ani já nejsem odborník a proto si tady píšu článek, kterej nikomu nenutí žádný názory a nezaručuje žádný zaručený pravdy. Prostě jen pohled na věc, jako vždycky- ber nebo nech bejt.

Obecně si myslím, že je strašně naivní si myslet, že Vás někdo spasí. Proč je taková spousta koučů, co koučuje takový pitomosti? Je mi jasný, že pokud chce někdo zhubnout, tak je supr nápad mu říct, ať vždycky sní z talíře nejdřív zeleninu, aby si nacpal žaludek a pak toho sní míň... ale jaká tahle rada může mít následky? Nevytvoří si tím ten někdo náhodou nějakej pošahanej mentální vzorec, kterej bude pak dost těžký vzít zpátky? Co když ten člověk zajídá emoce a je úplně jedno jestli tu zeleninu sní na začátku nebo na konci, protože to nemá naprosto žádnej vliv na množství zkonzumovaného jídla a tak či onak splácá páty přes devátý?
Stejně mě ze židle nadzvedává i fenomén "už nemůžu". Jako ok, teď by mě asi pár výživářů ukamenovalo, ale ono to "nemůžu" je trošku víc složitější a komplexnější záležitost a to, že někdo vehemntě tvrdí, že při sebemenším pocitu nasycení máš odkládat příbor a klidně jídlo vyhodit mi přijde dooost mimo. Možná je to prostě tím, že lidi, co tohle tvrděj, neznaj mojí babičku....no nic... Ať tak či onak- Co se tak z takového "vědomého jezení" stane? Akorát stres z toho, že nevím kdy jsem doopravdy satisfied z jídla a nervy z toho, jestli se teď už náhodou nepřejídám... Kor u lidí, který mají vlivem poruch příjmu potravy naprosto zkreslený přestavy o velikosti porcí i reálné plnosti žaludku.

Jasně Mařence třeba vědomé jezení může sedět, protože Mařenku zase můžou svazovat právě tabulky, vážení a počítání, ale nic není černobílý. Pokud Mařence vážení nevyhovuje, tak je kravina ji do toho nutit, ale řekněme si uřímně, že biofyziku neosereš a ačkoliv Mařenka kalorie nepočítá, tak její tělo je stejně počítat bude. Tím nechci urazit žádnou Mařenku, ale jen říct, že pokud si Mařenka osvojí základy kalorických hodnot a jednotlivých živin, bude pro ni do budoucna mnohem snazší zhubnut na určitou váhu a následně si ji třeba i bez těch tabulek udržet. Skřín z ikei byste taky zvládli složit bez návodu, ale ten návod Vám to dost ulehčí ne? To je stejnej princip.

Mařenky odpustí, já jsem se vyvztekala a mohla bych Vám konečně už říct jak se to teda má správně dělat co?

Hele smůla, neřeknu, protože to nevím. A neřekne Vám to ani žádnej trenér, kouč nebo výživový poradce, protože to nevědí taky a ani to vědět nemůžou, protože žádný "takhle se to má správně dělat" neexistuje. Na to, co sedí Vám a funguje na Vaše tělo si musíte přijít sami. Stejně jako jsem si na to přišla já. Nebo spíš... snažím se na to přijít.
Netvrdím, že Vám nikdo nemůže poradit, může, ale ty rady budou vždycky vycházet ze znalostí a zkušeností daného člověka a to, že něco funguje trenérovi nutně neznamená, že to bude fungovat i Vám. Takže když už o tu radu žádáte, tak si rozmyslete koho o ni žádáte, protože kouč nemá být od toho, aby Vám říkal udělej A, udělej B, nedělej C a na D ani nemysli, ale měl by Vás naučit, abyste si to říkali sami a v nejlepším případě na základě doložených faktů a toho co Vy sami preferujete a co Vám vyhovuje. Vám! Ne jemu, ne borcům z gymu, ne fitnessačce na instáči. Kapišto?

Takže ať snídáte nebo ne, ať jíte sacharidy nebo tuky, dělejte to, čemu věříte, co Vám vyhovuje a něco, co Vám nijak neubližuje. To je podle mě základ zdravýho životního stylu a ne to, jestli Vám svítí všechna kolečka v kalorickejch tabulkách zeleně a nebo jestli Vám hodinky ukazují dostatek spálených kalorií. Jezte abyste se mohli hýbat a hýbejte se protože můžete, spousta lidí tohle štěstí nemá. Tak příště až budete nadávat na svoje nohy za to, že jsou moc tlustý, tak se zastavte a poděkujte jim za to, že Vám každý den umožní vstát z postele.


X Kajka

Ahoj,

pozn.: hodně unavený ahoj, který Vás zdraví uprostřed zkouškovýho... fňukytyfňuk...

Aktuálně můj život vypadá asi tak, že ráno v 5:30 vstanu, jdu se na 2,5 hodiny věnovat neurologii, dopoledne se učím na 1. nejbližší zkoušku a odpoledne se (pro změnu) učím na 2. nejbližší zkoušku. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsem ten budík ani jednou nezamáčkla, že občas nepotřebuju vypnout a taky že v průběhu pilného studia nikdy neprokrastinuju a nezabrousím do hlubin internetů, každopádně i tak se pořád držím plánu. A držet se plánu je plán.

Cvičit jsem nepřestala. Když bylo fitko zavřený, tak jsem se pokoušela o různý parodie na trénink doma- což mě teda extrémně jebalo mozek, páč mě to vůůůbec oproti klasickýmu tréninku v pořádně zapoceným gymu nebavilo, takže hned jak to šlo, zavázala jsem statečně roušku a s hrdostí a pýchou jsem věrně zavítala do svých známých teritorií. Aktuálně mívám tréninky zhruba od 6 do 8 večer, cca 4-5x týdně a ne, vždycky se mi na ně nechce a díky bohu za nakopávač.

Pozn.: Nakopávač, kterej teda pak cítím ještě v 1 ráno, což teda vzhledem k tomu budíčku a mýmu "anxiety overthinking" není zrovna suprčupr kombo, anyway cvičí se mi líp večer, když už mám školní povinnosti za sebou a jakžtakž "čistou hlavu".

Proč to píšu nevím, nechci litovat kvůli zkouškám, učení ani vstávání, nepotřebuju (strong independt women promluvila twl). Jednak vím, že by situace mohla být klidně horší, chápej- předměty těžší a můj mozek menší (ne to asi nejde už) a jednak vím, že tenhle systém je ten nejlepší, kterej jsem si mohla nastavit, abych za a) udělala zkoušky za b) udělala zkoušky a doopravdy se naučila danou látku a za c) udělala zkoušky, naučila se danou látku a zapamatovala si ji na delší časový úsek než týden. Protože trocha zodpovědnosti v těch 20 už přijít musela, nenaděláš nic.
Krom toho všechen tenhle binec kolem tréninků a zkoušek je stejně moje volba, protože kdo chce vystudovat? Já? Kdo nechce mít rozkydlou prdel? No taky já. Takže prostě nestěžovat si a dělat. Naštěstí mi obor, kterej studuju dává mega smysl, což značně ulehčuje celou situaci, protože se učím s chutí a baví mě to. Kdybyste do mě takhle chtěli hustit matiku, tak bych takhle nepsala, tomuver brácho.

Závěr: jsem relativně v klidu... asi tak v klidu jak může být každej průměrnej student během zkouškovýho, NICMÉNĚ, na tomhle svým "relativním klidu" jsem musela docela zamakat a nebylo to tak hned a tak easy a to je to, o čem chci dneska psát.

Budu předpokládat, že bych Vás teď měla uvedený do kontextu náplně mých posledních dní a že máte pořád v plánu dočíst tenhle článek. Myslím si, že pakliže chcete porozumět a posuzovat nějakou situaci, tak je kontext ve většině případů naprosto zásadní. Ještě jednou Vám to klidně zopakuju, protože vím, že kdybych řekla, ať si to přečtete znova, tak to stejně neuděláte: KONTEXT je ve většině případů, které chcete posuzovat, naprosto ZÁSADNÍ.

A právě ten kontext, ten nám všem občas chybí, když v záplavu emocí narychlo hodnotíme a  posuzujeme situace jiných lidí.
Když mi do directu píšete, že mě obdivujete za tu disciplínu, že byste chtěli mít taky takovou vůli jako já a že nechápete tu vytrvalost s jakou se na zkoušky připravuju... to jsou přesně ty momenty, ve kterých se na ten kontext zapomíná (a kdy si buším učebnicí o hlavu a říkám "ne to teda nechceš").
Nebudu lhát, že mi to nelichotí a že ty zprávy nejsou krásný, to ne, jsem ráda za každou zpětnou vazbu a moc za ni děkuji, ale jednou pro vždy- Všechno má svoje světlé i stinné stránky.

Ve finále je ta má systematičnost dobrá, ale věřte mi, že ctižádostivost a perfekcinosimus mi umí občas strašně zavařit a jak jsem psala už o pár odstavců výš; ten relativní "klid" mě stojí denně docela dost úsilí a neustále na něm musím pracovat.

Sebekritika, stres, úzkost, obavy z neúspěchu, nízká sebedůvěra ve vlastní znalosti, neustálé zvyšování nároků a hodnocení sebe sama podle (ne)úspěchů a výsledků- to už nezní moc lákavě co?
To je ten skrytý obsah mojí disciplíny, to je ta odvrácená stránka, kterou můžete přehlížet, když si říkáte "wow". Stejný "wow" si já říkám zase u lidí, kteří dokáží být v klidu a se zdravou dávkou sebevědomí zvládají proplouvat životem bez vyvíjení přílišného tlaku na sebe sama.

Spousta lidí si může myslet že se honím za Áčkama kvůli stýpku nebo kvůli prestiži, ale tak to není... Když je někdo perfekcionista, musí mít všechno dokonalý, jinak má pocit, že to stojí za hovno. Když perfekcionista studuje vysokou, musí mít dokonalý známky, jinak má pocit, že stojí za hovno on sám. Krom toho, když tuhle povahu od mala nevědomky přiživují rodiče a další autority  frázemi typu:  "škola je základ", "hlavní je mít dobré známky", "vysoká škola je v dnešní době už standart",.... A jsme tam kde jsme.
Není to stýpko, není to obdiv, není to potřeba dokázat ostatním, že na to mám, je to moje vnitřní tendence přesvědčit sebe samotnou, že za něco stojím a věřte mi nebo ne, fakt to  občas není příjemný, zvlášť když se něco nepovede podle mých představ. Ale to jsou pak přesně momenty, které mě posouvají a které potřebuji, protože ta chvíle, kdy si utřu slzy a řeknu si "nevadí i tak za něco stojíš", to je ta chvíle, kdy se učím žít se svou povahou a mít se doopravdy ráda taková jaká jsem. Neměním svou povahu, prostě ji přijímám a učím se s ní pracovat.

Když se nad tím zamyslím v dlouhodobějším kontextu, tak od tý doby co jsem na VŠ, tak jsem se strašně posunula. Situace se mi dost ulehčila s humanitním zaměřením, ale do konce života si budu pamatovat jak jsem se svou povahou bojovala na gymplu, kde se po mě chtěla matika, a jiný ošklivosti... jak já si přišla marná a byla jsem? Ne nebyla, stejně jako není marnej nikdo z Vás, kdo třeba nevstáváte v 5:30 kvůli zkouškám, kdo necvičíte 5x týdně, kdo máte prostě jinou povahu a jiný styl přístupu k věcem. Hlavní je mít věci nastavený tak, aby Vám vyhovovaly a působily Vám co nejměnší stres, takže vnímejte sami sebe, svou povahu a snažte se ji vyjít vstříc a nikdy nezapomínejte, že nic není černobílé.

Mějte se hezky a přežijte zkoušky, pokud taky nějaký máte.

Kajka X

Ahoj,
absolutně nemám šajna, jak bych tuhle situaci popsala, ale mám pocit, že by z toho mohla být dobrá komedie, tak Vás o to nechci ochudit a sepisuju tady svoje "karanténní" postřehy.


Nemám v úmyslu tady posuzovat kroky vlády, výroky ministrů, premiérů a prezidentů, či porovnávat situace v jiných státech.  Za a) na to nejsem dostatečně kompetentní osoba, za b) se mi nechce a za c) to je asi všecko, páč situace, že bych byla kompetentní a zároveň se mi i chtělo stejně nikdy nenastane.

Pokud máte zájem se v tom pošťourat a počíst si, tak navšivte facebook, seznam či twitter (tam to máte hnedka od zdroje), ne tenhle blog, páč já se k politickým techtlím mechtlím vyjadřuju zásadně tak, že nevyjadřuju a maximálně si z nich dělám prdel.



Bylo, nebylo....
Když se vypráví pohádky malým dětem zásadně z nich vždycky vznikne několik verzí. Je to tím, že někdo něco zapomene, někdo si něco přivymyslí, někdo něco pozmění a najednou je z toho hned několik verzí jednoho a toho samého příběhu. Podobně to vidím s celou touto situací- každý má svoji pohádku, které věří a kterou vypráví ostatním. V některé pohádce byl poobědván netopýr, v některé chce Čína ovládnout svět pomocí biologické zbraně a v některé se zase matka Příroda rozhodla zachránit planetu Zemi, a tak na nás seslala virus z Wu-chanu (to není z mojí hlavy, takhle to maj na nově), kvůli kterému musíme sedět na prdeli doma a nedělat jí tady z toho hnojník.

Hmmm. Aspoň budu mít co vyprávět svejm vnoučatům- pokud se jich teda dožiju, páč (nejen) u sebe v poslední době pozoruji zvýšenou hladinu stresu, která by se byla bývala nikdy tak nezvýšila, kdyby byla bývala nevznikla tato celá neblahá a polítováníhodná situace a kdyby se mi bývala nebyla nezvýšila hladina stresu, tak by se mi bývaly byly nezkracovaly telomery a já bych bývala byla třeba žila dlouho. Děkuji Ti koronashite, netopýre nebo bůhvíkdo/co.

Věc se má tak, že když jsem třeba jednou náhodou čistě hypoteticky v pohodě já (nevr evr gona hepn), není v pohodě zas někdo v mé blízkosti a pak nejsem zas v pohodě já, protože ten někdo není v pohodě,... no a znáte to takhlnec furt dokola. Jako teď se nebavíme o tom, co se sere, jestli lak na autě nebo jestli nejde otevřít soubor se sylaby ze školy. Obojí je samozřejmě problém života a smrti, nutno poznamenat, že ten vlastní je vždycky samozřejmě závážnější, než ten toho druhýho. Logicky.   Se nedivím, že už si rozvodoví právníci mnou ruce na slušný kšefty, páč taková karanténa, to je jinej kumšt. Myslím, že by se měl natočit novej díl KDO PŘEŽIJE: KARANTÉNA. Taková reality show tu ještě nebyla, ale ono vlastně ani nemusí, páč ji mnozí z nás máme aktuálně doma. Žeano. Posílejte scénáře, společně na tom zbohatnem.

Fáze: "zvládám", pořád mám ještě fitko (hahaha)



Abych byla úplně upřímná, tak jsem si na začátku tohohle všeho říkala, že vlastně pohoda, moje introvertní já se radovalo a měla jsem pocit, že se pro mě vlastně nic nemění a že mě nějaký 2 týdny zrušený školy nemůžou vyhodit z režimu.
Prvotní zrušení kontaktní výuky mě rozhodilo asi tak na půl dne, dokud jsem se nedonutila vypnout netflix a nevytvořila si vlastní systém domácího procházení skript, kterýho jsem se chtěla těch 14 dní držet. Abych jakože nesrala na tu školu a stíhala i ten netflix, chápete. Možná jsem si trošku mlátila hlavou o zeď, proč jsem všechny seminárky napsala už během prvních 2 týdnů letního semestru, když  mi teď byly poskytnuty naprosto ideální domácí podmínky přímo z ministerstva a já chuděra je nemohla vůbec využít. Ale tak nevadí, jako správná independent women jsem to zvládla i bez nich a víte co... aspoň zbude víc času na netflix a sex (pozn.: dopsáno přítelem). :D

Fáze: frustrace/ "do prdele" chcete-li
Takže asi 3 dny na to mi Babiš a spol. zavřeli gym a já tím pádem neměla ani brigádu ani kde trénovat (což jsem teda rozdejchávala docela dlouho, asi tak 5 minut, poněvadž jsem se to dozvěděla v průběhu tréninku), nicméně po chvilce hlubokých nádechů a výdechů do dutiny břišní a harmonického uklidnění mysli jsem si řekla, že s trochou kreativity můžu cvičit i doma.
Aktuálně jsme teda ve fázi mírné frustrace z nedostatku pohybu a následného nakynutí (díky moje milá PPP historie) a taky frustrace z nadcházejího zkouškovýho a nadále se šířícího viru. Ne, zatím mě moc nezajímal nedostatek roušek, toaleťáků a další opravdové hrozby koronaviru, které jsme měli teprve postupně poznat a čistě sobecky jsem řešila přímý dopad zákazu volného pohybu osob na můj život, jakožto život zdravého člověka.



Fáze: -system error- "this shit is getting real"
Systém, který jsem si vytvořila (po tom co jsem vypnula ten netflix) je tvořen poměrně stereotypním plněním úkolů a povinností, který jsem si předem stanovila. Jo, může to na Vás působitmírně svazujícím dojmem, ne, nemusíte to chápat, ale je to přesně to, co potřebuju, abych byla v pohodě. Pokud ty pravidla nemám stanovená školou a docházkou, tak si je holt vytvořím sama. Proč? Protože chci, protože mi to tak vyhovuje a možná protože jsem až moc zaměřená na výkon a asi bych s tím měla začít něco dělat,... 
Takže každý ráno budíček v 6:30, po snídani zasednout za stůl a pracovat buď rovnou na zkouškových otázkách anebo zpracovávat skripta a zaslané materiály od vyučujících. Naštěstí jsem včas objevila stránky s baby Yoda memes, takže jsem to učení mohla pravidelně prokládat pravidelným scrollováním na instáči a dokonce jsem v Olomouci stíhala chodit každej den na hodinu do parku, aby mi z toho v bytě úplně nešiblo, nicméně když jsme se dozvěděli, že D. dostává na 14 dní povinnou dovolenou, tak jsme odjeli trávit karanténu z našich 70 m čtverečních k rodičům na zahrádku.
ALE! Tímto přesunem se mi tak trošku zbořil můj najetý systém a já měla menší 2denní mental breakdown s pocitem, že nic nezvládám a můj svět se hroutí. :/ Welcome to my life.

Fáze: AHA. ( V naší psycho hatmatilce tzv. řešení vhledem)
No dobrý, tak se moje úzkostlivý já muselo znova přizpůsobit situaci a systém nastavený původně na Olomouc se musel předělat na systém Jičín. Ta změna prostředí byla zpočátku nepříjemná, ne proto, že bych nechtěla být s rodinou, ale protože jsem měla už nějakou rutinu a zvyky, který jsem musela překopat, právě protože s tou rodinou chci nějakej ten čas strávit.
Takže sečteno a podtrženo -poprvé- mi ta změna možná i vyhovovala, protože jsem si zase na chvilku připomněla jaký to je- být doma a nerušeně se moct věnovat škole za plné podpory rodičů dychtících po mém titulu víc, než po něm dychtím já sama.
Sečteno a podtrženo -podruhé- jsem si díky tomu uvědomila, že ačkoliv můžeme mít mnohdy pocit, že se nám hroutí svět, tak se fakt nehroutí a jediný co se hroutí jsem my, protože se snažíme dodržovat rigidní pravidla a systém, který není asi úplně ideální a jasně je nám tak ukazováno, že bychom asi měli něco změnit. Což samozřejmě není tak jednoduchý, protože se možná právě bojíme změnit něco, na co jsme doposud zvyklí, ale možná že to je právě ta cesta, kterou se musíme vydat, abychom se někam posunuli.


Fáze: Lets get some thoughts

Ta nejistota, ve který se teď většina z nás nachází je nepříjemná, ale v této době kdy jsme ve spoustě věcí omezeni, máme víc prostoru uvědomit si, čemu se doopravdy chceme věnovat až ty možnosti zase budeme mít zpět. Doopravdy nás naplňuje vše čemu se věnujeme? Neděláme některé věci jen z rutiny? Nedokázali bychom se ve spoustě věcí mnohem lépe přizpůsobit a předejít tak mnoha problémům, které vznikají jen z důvodu našeho neustálého sebeprosazování? To všechno jsou otázky nejen na mě, ale i na Vás. Tak zkusme popřemýšlet a najít si na té karanténě i něco pozitivního a využít tak čas, který nám poskytla na činnosti, ke kterým bychom se jinak nedostali a zamyslet se nad věcmi, nad kterými bychom nikdy nepřemýšleli.


Kajka X

Čus,
dlouho jsem nic nenapsala a ne, nemůže za to koronavirová pandemie, jak byste možná čekali.
Můžu za to já sama, protože jsem si potřebovala pořešit jednu hluboce "filozofickou" záležitost týkající se právě blogu (a možná dalších pár shitty věcí anyway let's move on).




Vždycky když píšu článek, tak přemýšlím nad tím, kam až se moje slova dostanou, kolik lidí možná ovlivní, kdo bude číst moje myšlenky a co si o nich asi pomyslí. A jo, občas jsem z toho nesvá, protože nevím (a když nevím, tak u mě nastává poměrně krizový stav). Nevím kdo to tady čte, nevím, kdo si řekne, že jsem úplně mimo a nevím, kolik z vás mě odsoudí za tu nehoráznost říkat si tady to, co si doopravdy myslím. Na internetu, všem, veřejně pod vlastním jménem. #shameonme

A přesto se toho tady nechci vzdát, protože mě baví dávat mým myšlenkám strukturu a pouštět je do světa. Možná by mi stačil deníček, ve kterým bych tohle vůbec nemusela řešit, protože by slova v něm nikdy nespatřila světlo světa, ale víte co? Srát na to, nebudu sobecky svými moudry a humory obohacovat jen sebe. Nemáte zač.

Články jsou takový moje malý děti, který si vypiplám k obrazu svému, dám do nich to nejlepší ze sebe samé a pak je nechám jít. Jsou takovým zvláštním pojítkem mezi mnou a lidmi, kteří je čtou. Mojí hlavě se uleví a někdo třeba bude mít o čem přemýšlet...a nebo se jen uleví mojí hlavě...taky možnost. :D

Jak jsem od prvního článku postupně přidávala další a další, tak jsem si uvědomovala, že tu sdílím svůj pohled na svět, své názory, myšlenky... no prostě moji subjektivní pravdu. Věděla jsem, že pokud mají mít ty články hodnotu, tak musí být pravdivé a opravdové s čímž ale souvisí i určité riziko, protože si spousta lidí může myslet, že mě teď díky článkům "znají" a můžou mě začít soudit.

Beru to, protože to je moje blbost, že mám tolik "odvahy" sdílet svoje názory a je moje povinnost tady za ten svůj online dvoreček nést odpovědnost. ALE existují podlě mě 2 hlavní faktory, které moji myšlenku můžou přetransformovat a proto, vždycky než začnete soudit, tak se zamyslete a uvědomte si, že:

1) To, co mám v hlavě se mi vždycky nemusí přesně povést popsat slovy. Moje hlava je občas pěknej mess a fakt bych Vám nepřála se v tom snažit vyznat. Věřím, že nejsem jediná, kdo to takhle občas má, anyway to není nic, co by mi pomohlo líp vyjádřit myšlenku, kterou chci doopravdy sdílet. Možná mě jen pár stejně anxious lidí pochopí a v duchu si se mnou dají placáka.

2) Ačkoliv se maximálně snažím popsat své myšenky nejlíp jak dokážu, tak Vám může chybět kontext. Máte jiný zkušenosti než já a tak i jiný chápací chapadla pochody. Takže ačkoliv tady budete číst stejná slova, jako by četl kdokoliv jinej, tak je můžete chápat odlišně. A ne, není na tom nic špatnýho, jen je to další faktor, který může měnit celou situaci a přes psaný text se to horko těžko dá lépe vysvětlit.


To, že tady píšu nějakej svůj názor je úplně irelevantní. Já totiž nikdy nikde netvrdila, že ten názor je jediný správný a o žádném jiném nelze uvažovat. Myslím si, že je důležitý zůstat v životě otevření všem možnostem, nic nezazdívat a přijímat názory všech. Pak je jen na vás, který názor si vyberete, případně které názory sloučíte a vytvoříte z nich svůj vlastní. Takhle jednoduchý to je a přitom lidi kvůli vlastním názorům vedou spory a ubližují si. Vždycky ale jde jen o to v klidu a slušně vysvětlit vlastní přesvědčení a relevantně ho odůvodnit. To je to, o co se tady snažím.


Těm, kdo nepochopili podstatu subjektivního názoru a myslí si, že mě na základě mých článků mohou dál soudit, tady potřebuju sdělit jednu důležitou věc:

Tenhle blog nejsem já. Jsou to jen moje články, který obsahují jen část mých myšlenek, který jsem schopná popsat a ochotná sdílet. Nikdy jsem nechtěla, aby si někdo myslel, že se snažím prosazovat, spíš mi jde o to, trošku rozdmýchat oheň a mezi občasnými výlevy, kdy píšu čistě sobecky o tom "jak to mám já" nadhodit témata, nad kterými můžete přemýšlet.

Ahoj,
nadpis dnešního článku je na první pohled nic neříkající, ale ve skutečnosti se za ním skrývá hluboká pravda. Přesně taková ta, kterou každý známe, ale je trošku náročná a tak ji raději nevnímáme a nechceme si ji připustit.



Takový deep talks na úvod jste nečekali, co? Heh... já taky ne... 

Po přečtení tohohle článku si možná řeknete, že to máte stejně jako já a bude Vám líp (a nebo taky ne), protože budete vědět, že ty stejný hovna neřešíte sami - narozdíl ode mě, páč já si to můžu přečíst tak maximálně sama po sobě, což je tak trošku jak z bláta do louže, ale já si už vlastně zvykla, takže cajk, nemáte zač.

Let's move on.

Začněme s otázkou: Co je to důvěra?

Důvěra je strašně nebezpečná a potřebná věc. Z technického hlediska se jedná o dost abstraktní pocit, že si někým můžeme být 100% jistí, aniž bychom z vnějšku nějak výrazně zasahovali do jeho vlastních činů a rozhodnutí.

Hádám, že jsou dva typy lidí- Ti, kteří ostatním od začátku 100% důvěřují a nemají k tomu nějaký určitý důvod, ale jak je jednou zradíte, už nikdy si nezískáte jejich důvěru zpět.
Pak existují lidé, jejichž důvěru si musíte postupně získat a zasloužit, lze ji ztratit stejně snadno jako u prvního typu lidí, ale vzhledem k jejímu pracnému budování si ji lze následně pak i do určité míry získat zpět. Nikdy to už ale nebude stejné.

Kam se řadíte Vy?

A jak to teď souvisí s názvem článku.... naprosto jednoduše- chci tím pouze poukázat na fakt, že nikdy nevíme, kdy doopravdy můžeme někomu důvěřovat. Jediná věc, kterou si můžeme být jistí, je to, že si právě nikdy ničím jistí být nemůžeme. Ať jsme první nebo druhý typ- co a kdo přesně určí danou hranici důvěryhodnosti, případně kdo nám kdy zaručí, že můžeme 100% důvěřovat? Nikdo. A to je prostě fakt a jak já s oblibou říkám: "jediná věc, kterou s tím můžete udělat je, že si to uvědomíte."

Na světě je strašná spousta proměnných, které můžou ovlivnit jak Vaše tak cizí názory, nic z toho nelze předpokládát a nejlepší je s tím počítat, logicky.

Na jednu stranu Vám to teď může připadat dost negativně podbarvený, ale nechápejte mě špatně... já si nemyslím, že je to špatně, pakliže to berete jako fakt a naučíte se, jak s tím žít. Další fakt je, že nikdy nic není tak špatný, jak to vypadá, protože vždycky můžete věřit sami sobě... a to má mnohem větší význam, než si spousta lidí dokáže připustit, protože taková sebedůvěra dokáže divy.

Lidé v dnešní době neumí žít sami za sebe a snaží se najít někoho (případně něco), kdo je má udělat šťastnými, někoho nebo něco, čemu mohou svěřit sami sebe, bezmezně důvěřovat a částečně se tak vzdát vlastní zodpovědnosti. Je tak strašně jednoduché říct "Spoléhám na Tebe", "Věřím Ti", ale musíte si uvědomit, že to Vy sami těmito slovy vystavujete své srdce na dlani, je to Vaše volba.

Myslím si, že když si každý uvědomí, že po světě kráčí jako samostatná jednotka, bude se mu najednou snáze dýchat. Dát někomu celou svou duši je hloupé a naivní, absolutně důvěřovat a otevřít někomu své srdce je sice strašně krásné, ale zároveň velmi nebezpečné, nicméně žít při vědomí, že vlastně můžete věřit jen sami sobě je dost vyčerpávající. Tak co teď s tím, že?

Můžete cokoliv, je to náročné, ale strašně osvobozující. Osvobozující, protože cokoliv, náročné, protože za to cokoliv přebíráte 100% zodpovědnost. Absolutní důvěra je stejně špatná jako zbytečně podnícená nedůvěra, takže netvrdím, ať nikomu nevěříte a jste podezřívaví, to je cesta do pekla, ale ať věříte nejprve svému srdci, pak svému rozumu a pak těm, kteří si to zaslouží a to tak, že opatrně a s rezervou. Pamatujte si, že ten, kdo si Vaši důvěru doopravdy zaslouží, je někdo, kdo ji nevyžaduje v její absolutní míře a bude mít pochopení pro tu malou rezervu, která Vás chrání. Není na tom nic zlého a každý takovou rezervu máme, jen si to nechceme přiznat, protože v dnešním světe se hraje na hluboký altruismus a velké nezištné činy pro vyšší dobro, běda jen kdyby pro to naše vlastní.

Najít sami sebe chvíli trvá, ale většina přesně takových malých pravd, které si s sebou nosíme, tvoří nás samotné a proto si myslím, že je důležité si je čas od času připomenout, abychom nezapomněli, kdo vlastně jsme. Na světe nejsme sami, ale zároveň jsme. Každý jsme tak trochu forever alone.
Jaké pravdy a názory určí Vás?

Kajka X

Ahoj.

Mám teď v hlavě docela dost myšlenek (teda nejspíš v hlavě- kdo ví, kde přesně vlastně jsou, žejo), tak jsem si řekla, že se je pokusím nějak zanalyzovat a odložit je tady, abych čistě ze sobeckých důvodů trošku uvolnila místo v tom svým zaneprázdněným mozku.

Občas přesně vím, co chci říct, mám jasně vymezené myšlenky a konkrétně vím, jak je popsat, dneska jsou ale dost abstraktní, nestrukturovaný a nesystematický. Spíš jako kdyby to byly pocity nebo jakési stíny, tak jen doufám, že se do toho moc nezamotám.

Co je pro nás jako pro lidi nejdůležitější? Jsme to mi sami jako osoba nebo my jako lidé a naše vzájemné interakce? Nemůžu si pomoct, ale ať je to tak či onak, každej jsme prostě sobec #sorryjako a vždycky nám primárně jde jen a jen o sebe. Ať už v té indivudální nebo vztahové rovině. This is how it works. Nejlepší věc, kterou můžete udělat je, že si to uvědomíte.

Proč si myslím, že to tak je? Asi nemůžu napsat jednoduše vysvětlitelné proto. Došla jsem k tomu postupně, díky mým chabým zkušenostem a díky tomu, že vnímám a tak nějak se mi ještě nikdy nestalo, že bych za nějakým činem nemohla nalézt čistě individuální benefit pro konkrétního člověka. Samozřejmě se neodvažuji generalizovat a nechci tvrdit, že to tak je ve všech případech. Asi budu mluvit jinak, až budu hrdinně a altruisticky utěšovat nějaký malý smrádě v dětský postýlce, ovšem i v tomto případě lze mluvit o nějakých benefitech, o dosažení vlastního štěstí. Lidi nemají děti, protože je nechtějí (aspoň teda ve většině případů I hope), ale spíš protože je sami chtějí. Chtějí je do určitě míry VLASTNIT a prostě je MÍT.
Ale to jsem zaběhla někam, kam jsem úplně nechtěla.

Vodítko, které vypovídá o naší sobeckosti (na které mimochodem není absolutně nic špatného) je motivace. Motivace je krásná věc, je to něco, co nás pohání a směřuje naše jednání. Otázkou a zároveň odpovědí je, odkud ta motivace přichází.
Miluju takovýto "Kvůli Tobě" "Pro Tebe”.... když Vám tohle někdo říká/ nebo Vy to říkáte někomu, je to doopravdy 100% pravda? Není to spíš, že Kvůli sobě pro Tebe?

Holky... proč Vám kluci nosi kytky?? No? Proč? Jasný, chtěj Vám udělat radost, a tak... v tom případě se ptám dál? Proč Vám chtějí udělat radost? No, protože Vás asi maj rádi... hm, pořád nic? A proč Vás mají tak strašně rádi? No protože, je to pro ně z nějakýho důvodu výhodný. Pro ně- výhodný. Kapiš to?

Detailní důvody rozebírat nebudu, páč nám je všem jasný, o kterých benefitech asi mluvím, každopádně prosím, opět negeneralizuji, někomu stačí uvařit, někomu uvařit a vy...... zvednout děti ze školky, no takže tak, lidi jsou různý, svět je jeden a my zas tak odlišný nebudem, takže si můžete (zejména pánové) domyslet, které políčko zrovna vy konkrétně potřebujete mít splněné, aby Vám za to stálo vyhodit 2 kila za kytku.

Abychom byli genderově vyrovnaný, tak holky, proč chodíte do fitka? Proč si nedáte tu tabulku čokolády (výma pms teda, to se nepočítá, páč to se z žen stávají netvoři). Proč se pořád snažíme být tak dokonalý, krásný a neodolatelý. Upřímně!!! Protože chceme potřebujeme být fkn mrdatelný! Takhle ez to je. Jenže problém je v tom, že my ty kluky řešíme až na druhým místě, my se totiž nejdřív porovnáváme s ostatníma samičkama, abychom byli právě ty nejdokonalejší, páč my ženy potřebujeme ulovit* toho nejlepšího alfasamce k reprodukci našich genů, no ne?

A taky prostě víme, o co všem jde žejo, takže k tomu , že nemáme v hlavě nasráno potřebujeme minimálně dvojky a pevnou prdel, takže pánové, pokud jste ještě neodpověděli na výše zmiňovanou otázku, už ani nemusíte, my stejně všechno víme.

 *ulovit= nechat se ulovit, ve skutečnosti spíše být lovena (komplikovanější téma, než se zdá, nicméně nic co bych nezvládla rozebrat)

K tomu všemu je to u nás ještě o něco víc komplikovaný, poněvadž my nesměřujeme jen na reprodukci, ale krom toho i na zabezpečení vlastního rodu. Takhle hustý my jsme.
Takže kuci, máte to těžký, páč ideálně musíte být minimálně středně osvalení borci s platem průměrného vlastníka ropného vrtu a ještě k tomu Vás máme v řešení až na druhým místě.

Hezky jsem se rozjela, teď by mě zajímalo, proč to sakra vůbec potřebuju rozebírat. :D

Možná mi tady právě probíhá forma obranného mechanismu a já se tu snažím zdůvodnit, proč jsou lidi (včetně mě samotný) tak zaměření na sebe. Je to všechno jen otázka obyčejného přežití nebo spíš komfortního přežití?

Každej se chceme mít hezky a každej pro to děláme, co je v našich silách a to je asi ta prapůvodní motivace. Docela to vystihuje fráze: "Přežít a snažit se si to užít." Prostě se chceme mít fajn a každej na to máme právo, jenže je strašně důležitý myslet i na to, jestli tím, jak se MI sami chceme mít fajn, netrpí třeba nějaké jiné MY (třeba my jako rodina, my jako vztah nebo my jako kamarádi). Tak až příště budete něco dělat, zamyslete se, proč to vlastně děláte a jestli to pro Vás osobně má doopravdy takovej význam, jakej si myslíte, že má.

Protože jsem přesvědčená, že to děláte kvůli nečemu a teprve to něco, pro Vás ten význam má a taky protože až si to jednou uvědomíte, tak může být pozdě.

Epické zakončení, já si radši přestávám hrát na spisovatelku a jdu zase dělat produktivní věci.

Kajka X

Ahoj, po celkem dlouhý době.

Ahoj!

Žiju. Just sayin...ne že by to tady teda někoho zajímalo.



Abych byla přesná, snažím se žít a prožívat všechny starosti i radosti jak nejvíc umím. A že jich teď mám dost, páč zkouškový a Vánoce jsou za dveřma a já jen v určitých chvílích nevim, jestli je starost jen to zkouškový, nebo i ty Vánoce. Hledám nějaký způoby, jak si udržet čistou hlavu a všichni dycky říkaj žij tady a teď a neohlížej se do minulosti a nekoukej do budoucnosti.

Pěkný, ale dovolím si trošku nesouhlasit. Jakože chápu, co tím básník asi chtěl říct, ale na druhou stranu si nemůžu pomoct od myšlenky, jak děsnej bullshit to je.... Tož to se nám situace značně komplikuje. No aspoň mám o čem psát. #DíkyBohuzato

Co bychom byli, bez naší minulosti? Všechny zkušenosti nás nějak formují a díky všemu, čím jsme si prošli jsme tam, kde teď jsme. #DíkyBohuzatovol2

Přemejšleli jste třeba někdy nad tím, jaký byste asi byli, kdyby se nestalo to či ono? Kdybyste neudělali tu a tu chybu? Já totiž jo, jasně, že jsem nikdy nedospěla k žádnýmu závěru, ale tohle je úplně jiná dimenze prokrastinace, žádný rollování feedem, ale hluboký filozofování o hovnu. Totálně jinej rozměr prostě. Give it a try. Třeba se o sobě něco dozvíte.


Bez budoucnosti bychom zas neměli takovou motivaci pokračovat dál, neměli bychom potřebu zlepšovat se. Naděje na lepší zítřky zažehává náš hnací motor a bez budoucnosti by všechno ztrácelo smysl. Pardon, ale já na vejšku nechodím pro nic za nic. Krom toho, kdybych neměla přemejšlet o budoucnosti, tak bych si dneska asi nedala to kafe s mlíkem, páč by to mlíko nebylo v lednici, páč bych ho včera nekoupila, páč já přeci nepřemýšlím o budocnosti. Vidíte? Všichni přemejšlíme o budoucnosti. A nemusí to bejt jen mlíko, ale třeba i vajíčka nebo jiný blbosti jako je právě třeba výběr vysoký školy, protože s tím souvisí výběr zaměstnání a s tím souvisí třeba celej Váš budoucí život... No zkuste si v 18 před maturitou nepřemejšlet o budoucnosti.  Good luck and enjoy.


Takže jasný, žijte tady a teď, ale vnímejte to, co Vám dala Vaše minulost a nezapomínejte brát ohledy na to, co Vám nabízí Vaše budocnoust.

Nad tímhle jsem poslední dobou přemýšlela dost často, tak jsem si to sem chtěla odložit, poněvaďž mám za 3 dny svou první zkoušku a neustálé odbíhání mých myšlenek ať už k mýmu neustálýmu vnitřnímu filozofování nebo k mé momentální absenci postování článků na blogu pro mě není není úplně taktický.

Takhle chytrá já jsem, hustý co? Takže teď má dušička klid a já můžu jít pokračovat v učení. Adios Amigos. Mezi Vánocema snad zas něco napíšu. Nebo taky ne, nevim. Jakýkoliv systém je super, dokud Vás nezačne ubíjet, takže nečekejte, že sem budu psát pravidelně.

Pozn.: Systém učení a odfajfkovávání (wtf word?) otázek je poněkud ubíjející, ale zároveň super, vyjímka potvrzující pravidlo.

Hezký svátky. :)

KajkaX

Ahoj!

Frekvence publikování článků zde na blogu není častá natož pravidelná, nicméně upřednostňuji kvalitu nad kvantitou a vzhledem k tomu, že se Vám v každém z článků snažím předávat svoje hluboké a osvědčené životní rady, tak si myslím, že je to pochopitelné, poněvadž něco tak přínosného nemůže jít do světa jen tak.

V dnešním článku chci psát o tom, jak všechno zvládám.

Hmm, spíš ne, tak jinak.

V dnešním článku chci psát o tom, jak se snažím všechno zvládat a jak zařídit, aby si to ideálně mysleli i ostatní, páč co si budem, všechno je jen hra na veřejné mínění. Teda až tady na ten blog, to je moje mínění a vy si míněte co chcete, já si stejně budu psát to, co si míním já.

Takže, asi každej máme nějaký cíle žejo. Můžou to být věci, který chceme my sami, ale stejně tak to může být něco, co prostě "musíme" zařídit, udělat a nebo něco, co bychom z nějakých důvodů měli zvládnout.

Další neměnný fakt je, že den každýho z nás má 24 hodin a někdy je toho prostě kurevsky hodně a my místo toho abychom přemýšleli, jak si všechno naplánovat, spíš přemýšlíme o tom, kde sehnat provaz a židli.



Jestli si říkáte, kde jsou ty moje slibovaný hluboký moudra, tak níže Vám představím 3 zásadní věci, který mně osobně pomohly zorganizovat si život a díky kterým vícemnéně předcházím vlastnímu zhroucení. Here we go:


1. Plánovat, plánovat, plánovat
Je úplně fuk, jestli máte Doller diář jako Vaše oblíbená instagramerka a nebo si poznámky píšete do mobilu. Plánovat si aktivity a vymezit si čas na to, co potřebujete je základním krokem k úspěchu. Pokud si to do toho diáře totiž zapíšete, tak na to za a) nezapomenete a za b) si na to uděláte čas.

Čímž přecházím k tomu, že nemyslím, abyste si poznamenali, že do neděle máte !odeslat semínárku! a v neděli se podívali do diáře a zjistili: Hele, já mám vlastně !odeslat semínárku!.
Zapíšte si termín, ale i danou činnost. Tzn. V neděli: !odeslat seminárku! a v pátek: !napsat seminárku!. Sama se totiž nenapíše. Bohužel.


2. Využít svůj čas na maximum
Jak jsem psala,všichni máme 24 hodin, do toho potřebujem spát, jíst, případně si v klidu prokrastinovat žeano. No, najednou se to všechno posčítá a my jsme už tak 5 hodin v mínusu. Co s tím? Naučte se využívat i malé mezery v čase. V praxi: Jedu autobusem nebo vlakem- nebudu scrollovat feedem, ale psát tu seminárku, co mám v neděli odesílat. Mám mezi školou 2 hodiny čas? Tak to neproflákám, ale zařídím co potřebuju- zajdu do knihovny (pak se tam nebudu muset táhnout o víkendu, až zjistim, že potřebuju zdroje na tu seminárku), přečtu si pár kapitol z knížky, připravím si materiály k nastudování doma, případně napíšu úvod článku tady na blog.. to všechno bych jinak musela udělat třeba doma, ale to už zas můžu dělat něco jinýho (třeba žehlit).


3. Prokrastinovat 
Asi Vám to přijde divný a říkáte si, jestli byste se prokrastinace spíš neměli zbavit, když kvůli ní nic nestíháte.... No nemusíte, zkrátka si ji naplánujte jako všechny ostatní aktivity. Podle mě je určitá míra nicnedělání, relaxace a totálního mavpičizmu dost potřebná a to pro všechny. Vypnout a nic neřešit, jen tak si zapnout telku a  zkrátka si nechat čas na "něco", co budete v danou chvíli chtít.


4. Improvizace
Máte spoustu proměnných, který Vám můžou den, týden i celej život změnit během sekundy. Je zbytečný si tak lámat hlavu s příliš detailním plánováním. Já se spíš vždycky snažím využít daný moment na maximum, ať už ho mám naplánovaný měsíc dopředu anebo ať se semele vlivem vnějších příčin, který jsem nemohla (nebo nechtěla) sama tolik ovlivnit. Ranní sex si prostě nenaplánuješ, chápeme se, ne?
Struktura a systém je super věc, dokud Vás nezačnou kousek po kousku ničit, takže i od takovýho plánování je občas bezva si odpočinout. K tomu přesně slouží třeba dovolená- vypnete, odpočinete si a pak jste zase ready soustředit se na svoje dlouhodobý cíle, který jsou pro Vás nejlépe dosažitelný práve konzistentní prací a plánováním.


Co napsat na závěr? Asi to, že všechny tyhle rady se líp píšou než aplikujou. Dost na hovno, každopádně život je život a plánovat do posledního puntíku nejde, proto právě zmiňuji i tu improvizaci ve 4. bodě.  Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila, ale za pomoci diáře, mozku a určité míry chvilkové improvizace zvládám poměrně harmonicky proplouvat životem a dokonce si to i užívat.


Pro dnešek všechno, já se s dovolením odebírám prokrastinovat. :D
Kajka x