VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!
října 17, 2023Přesně před rokem jsem si začala psát deník. V den svých 23 narozenin. Tehdy jsem si stanovila několik cílů, které jsem se do svých příštích narozenin přála naplnit. Nejvíc jsem si ale přála to stejné, co mi přáli i všichni ostatní; "všechno nejlepší".
Nevím jestli je to deníkem, ale můj život od té doby nabral dost rychlý spád. Možná proto mám tak ráda psaní. Verbalizace myšlenek mě nutí zpomalit, zamyslet se a vnést (alespoň zdánlivý) systém tam, kde vládne chaos.
Dnes se tady zamýšlím nad tím, jestli se mi moje cíle podařilo naplnit. Jen jsem dopsala tuto větu, letí mi hlavou myšlenka "A co když ne? Co když se mi to nepodařilo? Selhala jsem? Jsem kvůli tomu neúspěšný člověk. Nejsem nejlepší a nikdy nebudu. Musím se víc snažit". Pomalu vydechuji a dávám si práci se zvědoměním toho, že se moje hodnota neodvíjí od splněných položek na pomyslném seznamu cílů. Cítím úlevu a vděčnost za to, že to sama se sebou nevzdávám.
Celý život žiji s představou, že bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další. Žiji s představou, že od rozdělené práce se neodchází a není v pořádku cokoliv vzdávat předčasně. Také žiji s představou, že si vše musím zasloužit a že jen za tvrdou práci náleží zasloužená odměna. Další má představa spočívá v přesvědčení o tom, že když nebudu říkat a dělat věci určitým způsobem, nebudu dost dobrá a ostatní mě nebudou mít rádi. Docela slušná dávka stereotypů, co říkáte...
Pojďme si je společně v krátkosti rozebrat.
- Bez naplnění předchozích cílů nemohu pokračovat a plnit další.
Je v pořádku své vlastní cíle měnit. Je v pořádku si v průběhu kráčení po určité cestě uvědomit, že nám ta cesta nevyhovuje a potřebujeme ji změnit. Je ale úplně stejně v pořádku tu stejnou cestu, která nám už nevyhovuje dojít do cíle, protože zbývá už jen kousek. A my nechceme zahodit doposud vynaložené úsilí. Jediná otázka, kterou si potřebujeme v daný moment položit je; "stojí mi to za to?". - Od rozdělené práce se neodchází a není v pořádku cokoliv vzdávat předčasně.
Řekl kdo? Kdo v nás kdy probudil tak silně zakořeněné přesvědčení o tom, že když něco nedokončíme, tak jsme automaticky "ti, kteří něco jen tak vzdali", ba co víc, že je to špatně. Co když jsme si před učiněním onoho rozhodnutí položili otázku "stojí mi to za to?" a odpověď byla "ne, nestojí". I pak jsme pořád mylně zařazováni do kategorie "ti, kteří něco jen tak vzdali", ale opak je pravdou, poněvadž patříme do kategorie "ti, kteří si váží vlastní energie a pečlivě zvažují, do čeho případně do koho, ji budou investovat". - Vše si musím zasloužit a jen za tvrdou práci náleží zasloužená odměna.
Práce nemusí být náročná, proto aby byla efektivní. Abychom dosáhli námi stanovených cílů nemusíme nutně trpět. A to, co bolí často vůbec nemusí sílit. U tohoto stereotypu ráda používám frázi "Work smarter, not harder". A ano, vím, že ve většině filmů je to přesně naopak. Příběhy plné odříkání, tvrdé dřiny, píle a disciplíny v nás vyvolávají pocit, že když to nebudeme dělat stejně, nikdy nebudeme jako ten či onen herec v daném filmu. Pointou však je, že my tím hercem nebudeme tak jako tak. Proto je tolik potřeba vnímat sami sebe, své potřeby a přizpůsobit si svůj život sobě tak, abychom svých "cílů" dosahovali pohodlně a mohli u toho ten život taky žít a ne přežívat. - Když nebudu říkat a dělat věci určitým způsobem, nebudu dost dobrá a ostatní mě nebudou mít rádi.
Tohle je pro mě hodně velké téma. Nastavení mého mozku totiž dlouho fungovalo a ještě někdy funguje přesně na tomhle principu. Buď taková a maková a tak budeš dobrá a hodná a pak tě budou mít ostatní rádi. V překladu, lásku si musíš zasloužit. Co když ale existuje někdo, kdo by mě měl rád takovou jaká jsem? Včetně všech mých názorů, hodnot, zlozvyků, strachů a obav? Zkrátka se vším všudy?Kajka X.
PS: Nic proti máku, miluju mák, mák je nejlepší.
0 comments