Tohle z Vás asi už nikdo nečekal. Já jsem to teda rozhodně nečekala. Teď by se hodil rádoby vtípek ze sekce jak si Karel Gott přebírá zlatého slavíka, kterého "rozhodně nečeká", ale ušetřím Vás toho. Nemáte zač. Krom toho ten vtípek stejně není úplně na místě, poněvadž já to narozdíl od Goťáka fakt nečekala.

Možná se Vám honí hlavou co tak najednou? Proč tady tady a teď, po 3!!! letech, píšu nový článek. Zajímaly by mě Vaše tipy, nicméně Vás možná zklamu, poněvadž důvod je v celku pragmatický a sice, že mi začalo chybět necenzurované sdílení vlastních myšlenek, primitivního unohumoru a začala jsem si chybět já. A když jsem se zamyslela, našla jsem se tady. 

V průběhu 3 let se toho stalo mnoho. A bylo to jízda. Zcela upřímně mohu svatosvatě přísahat, že pokaždé na Silvestra prohlašuji "to byl ten nejvíc nejhustější rok, který jsem zatím zažila". A díky bohu jsem byla za tuto větu zatím pokaždé vděčná. Není to nuda přátelé a není to nuda dokonce taková, že nějaká telenovela by si mě mohla najmout jako scriptwritera a ještě by mě museli krotit. Inspirace mám totiž mnoho a zkušeností ještě více. 

Když jsem u těch zkušeností, nemohu opomenout to, že jsem v rámci těch 3 let stihla úspěšně odstátnicovat, dostat se na magistra, 2x se přestěhovat, vystřídat různá zaměstnání, ale taky úspěšně vyhořet, rozejít se a zase se sejít, přeskládat vlastní priority a tak nějak neustále testovat (nejen) svoje vlastní limity. Mnoho práce za mnou, mnoho práce přede mnou. A vypadá to, že tento blog a Vy toho teď začínáte být opět součástí. Jste rádi, žejo?! Žejo?!?! 

Možná by bylo v dnešní době víc in založit instagramový účet a sdílet to všechno tam, ale já jsem stará škola a na reelska se radši dívám než že bych je točila. Sorry not sorry. Krom toho mi zkrátka statická textová forma projevu přirostla k srdci. Stejně jako tenhle blog, kterej byl už v době svého vzniku težce out dated. Takže vlastně vše při starém a já si jdu opět svoji cestou a učím se na ni být hrdá. Here we go. Again.

Aktuálně jsem v páťáku na magistru a čekají mě státnice #hidingpainsmile.  Jsem taky frekventantkou psychoterapeutického výcviku a věřím, že všechno co jsem doposud prožila a co teď prožívám jednou zužitkuju ve vlastní praxi. 

Smyslem dnešního článku není nic a vlastně všechno. Nevím jak vy, ale vnímám v tom paralelu k životu. Co se týká veškerých mých zapeklitých životních "situací" , vždycky jsem si myslela "tak tohle se mi rozhodně nemůže stát" a vždycky mě pak okolnosti přesvědčily, že teda jako určitě může. A věřte mi, že jsem hodně opatrná se slovy "vždycky" a nikdy", ale možná se mi to vše stát muselo, právě protože jsem byla přesvědčená o tom, že nemůže. 

Bylo mi tak 13 a na preventivním workshopu o poruchách přijmu potravy jsem si říkala "tohle se mi nikdy nemůže stát". Utekl rok a diagnóza byla na světě. Úplně stejně jsem to vnímala i při promocích. Držela jsem v ruce červený diplom a vlastně dodnes nevěřím tomu, že se mi podařilo to, o čem jsem už na gymplu snila. Stejný scénář se opakoval u rozchodu, ale i následného obnovení vztahu. U všeho jsem byla předem bytostně přesvědčená o rezolutním "rozhodně ne, nikdy, neexistuje". 

Dnes už nejsem přesvědčená o ničem. A je to děsná svoboda a úleva, ale zároveň i stres, nejistota a vlastně taková dvousečná zbraň, díky které se cítím na jednu stranu osvobozená od svazujících "pravidel a neměnných pravd", ale zároveň se necítím stabilně ukotvená ve svém životě a hledám si pevné zdroje a něco, o co můžu opřít a čemu mohu věřit. Zkouším a testuju co mi dělá mi radost, zažívám u toho flow a jsem v kontaktu sama se sebou. Určitě o té cestě napíšu článek, jsem sama zvědavá, kam mě to dovede. 

Díky, že jste dočetli až sem.

Kajka X