SÍLA SLOV
dubna 29, 2020
Čaute,
v dnešním článku si rozebereme jedno krááásnýýý téma, na který si brousím zuby už mrtě dluho. Sled životních událostí a jedno zadání seminárky mě donutil se hluboce zamyslet a vysmolit něco na téma komunikace. Vzhledem k tomu, že jsem praktická žena, která nerada mrhá svým časem, tak to sfouknu obojí naráz i s článkem pro Vás. (Kks ještě básník ze mě bude).
Pozn.: Nemyslím si, že jsem nějakej super řečník, spíš umím poslouchat než mluvit, proto když se chci dobře vyjádřit, tak radši píšu, takže jestli čekáte návod na to, jak mluvit jak z TedX, tak jste tady trošku blbě, sama bych to ráda uměla. No jsem zvědavá co z toho vznikne, ale budu se určitě spíš soustředit na face-to-face komunikaci.
Let's begin.
Všichni z nás denně komunikujeme, sdělujeme si informace a sdílíme s ostatníma svoje myšlenky. Používáme k tomu různé prostředky a jsme v kontaktu jak verbálně, tak skrze různé sociální sítě a média. Nejenže nám komunikace život hodně usnadňuje, ale také nám ho i dost často komplikuje, když se například kvůli špatný interpretaci, pochopení či jiným nedorozuměním stáváme součástí spousty (ne)zamýšlených konfliktů. Proto je důležitý naučit se být nejen lepším vypravěčem, ale i posluchačem.
Naučme se poslouchat
„Většina z nás neposlouchá s úmyslem porozumět. Posloucháme s úmyslem odpovědět.“
Stephen Covey
Umění naslouchat je jednou z nejdůležitějších dovedností. Mám pocit, jako kdyby tato schopnost lidem otevírala dveře, protože pokud jste dobrým posluchačem, lidé Vám budou přirozeně rádi vyprávět a Vám se tak automaticky dostane víc příležitostí být součástí mnoha inspirativních rozhovorů. V mnoha případech je tomu ale tak, že posluchač jen čeká na dobu, kdy v rozhovoru nastane jeho čas mluvení, zapomíná vnímat a ještě za hovoru řečníka už přemýšlí nad vlastní reakcí. Neochuzujme sami sebe, vnímejme a naučme se empaticky vcítit do druhých, to je první metou, teprve poté můžeme nějak odpovídat, protože když nepochopíme význam slov, která nám byla řečena, jak pak chceme smysluplně odpovídat?
Buďme v přítomnosti
Během rozhovoru bychom měli být v přítomnosti, plně soustředění na osobu, se kterou hovoříme a nepřemýšlet nad ničím jiným. Se mi to kecá, já vím. Ale tak shodneme se, že není zrovna slušný někoho poslouchat a být při tom na telefonu (viz. Alenka Schillerová vs. Dominik Feri), tak proč by mělo být v pořádku mluvit s někým a vnímat ho jen napůl? Když s někým nechcete mluvit, tak to prostě řekněte, máte na to právo a ta osoba by to měla respektovat, dát Vám čas a počkat až budete schopni normální debaty. Plně se soustředit je těžký a vyžaduje to celkem dost energie, ta se nám ale pak mockrát vrátí v kvalitní a obohacující konverzaci, kterou budeme schopni vést. Jakmile se plně začneme soustředit na hovor, tak nebudeme rozdělovat vlastní energii do několika oblastí současně a najednou se konverzace povede mnohem líp. Trust me.
Nevnucujme, ale sdílejme názory (aneb pro některé asi ta hardest part)
Žijeme ve velmi multikulturní době, která všem nabízí nespočet názorů, možností a postojů. V některých případech nemůže být konverzace ani dokončena, poněvadž na mnoho otázek lze odpovědět pouze subjektivně a žádná jednoznačná a správná odpověď na ně neexistuje. Díky týhle různorodosti názorů se můžou lidi pohádat fakt kvůli čemukoliv, a proto je celkem důležitý naučit se přijímat názory všech, bez ohledu na to, že s nimi nemusíme souhlasit (jo taky jsem se to musela naučit, jo je mi líp, do tý doby než teda narazím na někoho, kdo to pořád nechápe). Pokud s někým vedeme konverzaci musíme předpokládat, že se vším co řekneme nebude souhlasit a myslím si, že stejně jako nám náš posluchač dává prostor na vyjádření svého názoru, tak my bychom měli dát tento prostor i jemu. Samozřejmě je rozdíl mezi klidným sdělením vlastního názoru, v ideálním případě i jeho racionálním odůvodněním, ve srovnání s poučováním a opravováním, v mnoha případech s agresivním podtónem. Toho bychom se měli všichni vyvarovat, protože to je automatický spouštěč zpětné obranné reakce. Pokud jsme my ti, kteří nesouhlasí, tak si vždycky můžem na opačným názoru najít něco, v čem nás obohatil a při nesouhlasu začít například se sdělením tohohle poznatku. Anyway, když ani tohle nezabere a komunikaci není možný vést v klidu, (tím chci říct, pokud nás i tak pořád někdo přesvědčuje o svojí jediný a nejlepší pravdě), tak bych se tím asi nijak zvlášť nezabývala, protože každý má právo na názor a ať už je jakkoliv nesprávný, my nikoho nemůžeme přesvědčovat o tom našem a nikdo nemůže přesvědčovat nás zas o tom svým. Buďmě prostě happy, že my máme podle sebe ten svůj správnej a jsme na tom líp.
Ptejme se správně
Mockrát se mi stalo, že jsem během konverzace měla pocit, jako kdybych ji nesla celou sama. Hroznej pocit faktžefakt. Zásoba otázek, kterými jsem se snažila rozproudit hovor, se rychle tenčila a pak jsem si uvědomila, že pokud chceme slyšet „správné“ odpovědi, musíme se na ně také „správně ptát“. Stačí nahradit jednoduché uzavřené otázky, které mohou mít mnohdy sugestivní charakter, otázkami otevřeného typu a hned tak dáváme druhým nekonečnou svobodu skutečně vyjádřit jejich pocity. Jen si porovnejte ten rozdíl v následujících dvou otázkách:
„Chutnalo ti to?“ -> Lze odpovědět pouze ano/ ne.
„Jak to chutnalo?“ -> Odpověď lze formulovat svými slovy, popisujeme individuální pocity.
Tenhle trýček bych doporučila zejména všem těm vypisovacím baličům na internetech. Znáte to, takový to jak Vám na messengeru borec napíše "Ahoj" "Jak se máš" (v tom horším případě jen "Cs mas se?) a pak se starej, fakt twl co tomu dát nějakou úroveň pánové?
Nenadstavujme své vlastní zkušenosti a nedávejme nevyžádané rady
Při konverzaci máme tendence reagovat. To je docela v pohodě, ale k týhle tendenci bychom si měli ještě osvojit znalost kdy a jak, protože v mnoha případech svými reakcemi můžeme spíš situaci zhoršit. Když nám někdo vypráví vlastní příběh a my ho ještě před tím než skončí začneme přímo bombardovat slovy „A to já když byla v této situaci…“/ „ Já mám zase zkušenost s tím…“/ „Mně se zase stalo to, že…“ , tak nejenže tím ztratíme šanci slyšet vyvrcholení celého příběhu (ve kterým se často skrývá nejvíc důležitá pointa), ale utneme si taky příležitost být dobrým posluchačem, který dokáže vyslechnout a podpořit (a to nechceš). O nevyžádané rady, ať už jsou sebevíc užitečné, nikdo nestojí a pokud je budeme rozdávat na potkání, tak přijdou vniveč. Stejně tak nikoho nezajímá, že my jsme to zažili taky, že my jsme to museli taky zvládnout, že my tohle a že my tamto. Proto je důležitý nejprve zjistit, zda-li o naše vyjádření vůbec dotyčný stojí a pak mu je teprve taktně podat.
Myslím si, že při rozhovoru není nutný se neustále držet nějakejch předepsanejch pravidel a myslet na různý načtený poučky z googlu který nám mají zaručit „dobrou komunikaci“.
Co to vlastně je ta dobrá komunikace? Pro každýho z nás může kvalitní rozhovor vypadat jinak, ale předpokládám, že by měl být upřímný, bez zbytečných hádek, urážek a co je nejdůležitější; měl by sloužit svému účelu. Tím chci říct, že nemůžeme od každýho rozhovoru očekávat, že se vyvine v hlubokou filozofickou diskuzi. Když tlacháme s kámoškou nad kávou, když si vyprávíme vtipy s rodinou (miluju náš rodinej chat btw, nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala bylo jeho založení fakt), když se domlouváme s partnerem, co je potřeba nakoupit v obchodě,… Každý tento rozhovor je nějakým typem komunikace, každý má jiná kritéria a každý by nám měl přinášet něco pozitivního. Ať už jsou to nové informace, smích nebo mlíko v lednici.
Když už se schyluje k nějaký nepěkný diskuzi, je podle mě nejdůležitější zpomalit a zamyslet se, jestli je opravdu vhodný vypustit z pusy to, co máme na jazyku. Nebylo by lepší počkat na vhodnější chvíli? Nebo svá slova dokonce spolknout a neříkat vůbec? Přinesou něco dobrého? Ne vždy je tahle introspekce možná a my tak někdy říkáme věci, který ani nechceme, v afektu reagujeme tak, jak bychom nikdy nereagovali a pak svých slov akorát litujeme.
Slova mají obrovskou moc, nicméně my jsme ti kouzelníci, kteří je mají pod kontrolou a tak stejně jako můžeme zlou kletbu vyřknout, můžeme ji později také stáhnout zpět. To je důvod, proč se se slovy naučit zacházet. Mohou nás jako bílá magie chránit a léčit, ale stejně tak dokáží zraňovat a ubližovat jako to dokáže černá magie. My jako kouzelníci bychom měli vědět jaká zaříkávadla použít, aby naše slova byla tou bílou magií.
0 comments